Jaromil Jireš: Neúplné zatmění

Normalizační film ze života zrakově postižených dětí

Jakub Dvořák | UVEDSPP | 10. 12. 2018

O filmu:

Film natočil roku 1981 režisér Jaromil Jireš podle scénáře Daniely Fisherové. Hlavní dětskou roli zahrála Lucie Pátíková, tehdy žákyně jazykové školy. Většinu dětských rolí zahrály přímo děti ze Školy pro děti se zbytky zraku na Malé Straně v Praze, ve Šporkově ulici, kde bylo také nasnímáno nejvíc obrazů, dokonce i přímo v internátu, v pokojích těchto dětí.

Film byl ve své době unikátní svým syžetem, ale i tím, že se v něm objevily opravdu zrakově postižené děti ve svém soukromí, ačkoliv socialistický stát se jejich existenci snažil popírat. To se podepsalo na mnoha cenzurních zásazích, které konečnou podobu filmu ovlivnily. Jaromil Jireš dokonce zamýšlel svěřit hlavní roli jednomu z dětí tzv. „Šporkárny“, kandidátkami byla dvě děvčata na obrázku vlevo, totalitní dohled však trval na Lucii Pátíkové. Důvody sděleny nebyly. Podrobně v úvaze níže.

• Námět:   Daniela Fisherová
• Režie:        Jaromil Jireš
• Kamera:   Emil Sirotek
• Hudba:    Zdeněk Pololáník
• Rok natočení/uvedení: 1981/1982
• ČSFD:    http://csfilm.cz/filmy/neuplne-zatmeni/2017-07-26-14-00-00
• URL:        https://www.youtube.com/watch?v=mHeuSBgy2Lk

Zrakově postižené děti v socialistickém státě (ne)existují

Budu muset uznat hned na počátku, že ve své době (bylo mi tehdy 15 let) byl pro mě tento film skutečným zážitkem. Dodneška si jej pamatuji, ačkoliv za celou éru normalizace se objevil na obrazovce jen jednou, a ani po revoluci neslavil žádné komerční úspěchy. A to jsem nemohl ani tušit, že s většinou dětských herců se za pár let seznámím osobně, stanou se mými kamarády, jedno z děvčat i mojí ženou. Díky ní jsem také získal vhled do věcí které vznik filmu ovlivňovaly. Pokud bych se měl zamyslet proč, bylo to tím, že mě problematika zrakového postižení zajímala od malička, ale prakticky se o ní nedaly sehnat informace, a nebylo to jen proto, že nebyl žádný internet. Můj zájem byl inspirován dvěma věcmi. Předně jsem v dětství trpěl zrakovou vadou, brýle mě obtěžovaly a léky byly nechutné. Rodiče mi často hrozili, že jestli nebudu dělat, co říkají lékaři, mohu o zrak i přijít. Zajímalo mě tudíž, zda je taková perspektiva horší, než vitamín A v odporném oleji. Brzy jsem se seznámil s Brailleovým písmem, což byla druhá motivace, protože písma mě vždy zajímala (v době shlédnutí filmu jsem se obíral ze stejného důvodu japonštinou), ale ani seznámení s tímto písmem nebylo snadné, dokonce ani studenti speciální pedagogiky s ním nepřišli do styku! Ostatně zřídka kdy člověk potkal na ulici v Praze někoho s bílou holí, občas, protože jsem jezdíval Ječnou ulicí do školy, jsem potkával děti, které se dorozumívaly rukama. Ale navenek se stát tvářil, že nic takového, jako postižené děti, v socialistickém ráji není. Film tedy působil jako stržení nějaké opony, za kterou se ukrýval zcela jiný svět.

Ovšem ani tento svět neměl s realitou mnoho společného. Tandem Jireš/Fisherová měl pochopitelně upřímnou snahu vynést utajovaný svět postižených dětí do veřejného povědomí, a i když se jim to povedlo, cenzura se postarala o několik zásadních úprav, které jej znevěrohodnily, později se stával v zasvěcených kruzích i předmětem posměchu. Avšak díky tomu, že jsem získal přístup do zákulisí, nemohu být k němu až tak kritický.

V prvním plánu sledujeme příběh dospívajícího děvčete Marty (Lucie Pátíková), kterou úraz na kolotoči zcela připraví o použitelný zrak (zůstává jí jen světlocit a barvocit), předpokládá se, že už před tím měla nějakou latentní vadu. Značně necitlivým způsobem je vržena do jí neznámého světa, odloučena od rodiny, která jejího odchodu sice lituje, ale pro dlouhodobé odloučení její místo v domácnosti zabírá víc a více mladší sestra. V novém prostředí se aklimatizuje jen těžko: ve snaze nepřipustit si, že její stav je trvalý, sabotuje veškeré pokusy o terapie, sebe i druhé přesvědčuje, že se jednou uzdraví. Její souboj s realitou vrcholí útěkem z ústavu domů, kdy se jí i poslepu povede stopem dojet domů a ohlásit se do telefonu: „to jsem já“. Tím aktem nakonec dochází k sebepřijetí. V tomto procesu je jí nápomocen zkrachovalý psycholog (Oldřich Navrátil), který se pokusí své akademické neúspěchy překonat vědeckou prací o dětech z onoho ústavu, a právě Martu si velmi oblíbil, spojil s ní i naději na svůj vlastní návrat do vědeckého světa. I když mu Marta svojí vrtkavostí zmaří obhajobu vědecké práce, je to on, kdo jí nakonec provede peripetiemi sebeuvědomění, a přijetí své situace.

Druhý plán však spočívá v něčem jiném: film ukazuje, že zrakově postižené děti jsou, že žijí stejný život, jako děti zdravé, mají své naděje i zklamání, radosti i starosti, baví se, ale za poněkud odlišných podmínek. Vidíme děti, které spolu zpívají, vyvádějí za zády vychovatelů rošťárny, děvčata sledují módu, i když spíš hmatem, dokonce i otíráním materiálů o tváře a podobně. Seznamují se s (tehdy) novými technologiemi kompenzace zrakového deficitu. Sledujeme šachový turnaj, výuku sebeobsluhy a prostorové orientace a jiné praktické dovednosti.

Bohužel jsme svědky i toho, jak postižený jedinec začíná být pro svoji rodinu přítěží: když například mladší sestra vezme Martu do divadla a zapovídá se s kamarády, na Martu docela zapomene. Ta zůstane nevědomky stát před zrcadlem, odkud jí neurvale vyhodí dámy, které se potřebují doupravit.

… a je o ně dobře postaráno

Celé to byla ale od A až do Z fikce. První cenzurní zásah byl veden proti samotné škole, kde se tyto děti vzdělávaly. V průběhu natáčení se ze školy, která měla fakticky sídlo přímo v centru Prahy na Malé Straně, hned pod Hradem, stalo jakési rehabilitační sanatorium kdesi v obci Staré Zámky. Režim si nepřál, aby se o existenci školy, a tím i o šíři její potřeby, vůbec vědělo. Podle filmu by měla být hlavní hrdinka jakoby na rehabilitaci. Taková rehabilitace by ale trvala jen krátkodobě, kdežto pobyt hrdinky i ostatních dětí v zařízení byl zjevně dlouhodobý. Navíc rehabilitované by byly jen děti po úrazech, ale děti, které ve filmu vystupují, byly většinou postižené od narození, což je i ve filmu patrné.

Ačkoliv škola ve Šporkově ulici byla na vysoké úrovni, má tento způsob vzdělávání zrakově postižených dětí určitě značný nedostatek v tom, o čem film i hovoří, že mimopražské děti tak byly dlouhodobě, někdy už od předškolního věku (!), odloučené od svých rodin.

Z odborného hlediska lze posuzovat i způsoby, jakými rehabilitace zrakově postižených dětí probíhá:

• Přístup filmového personálu je bez sentimentu, což je dobře, ale někdy to vyústí až v hrubost a vyhoření. Fakticky se to občas skutečně děje, ale ne v až takové míře. Ovšem sekernická vychovatelka a terapeutka nebyla jen karikaturou. Měla i své reálné předlohy, i v tom, že se pod drsnou slupkou skrýval upřímný zájem o svěřence.
• Trávení volného času zrakově postižených dětí bylo přes veškerou hranost zobrazeno reálně, včetně hry se zápalkou, kterou skutečně přes veškerá zákazy tyto děti hrály a se kterou se filmaři seznámili při natáčení. Ve filmu hraje moje žena šachy, ty hrála i doopravdy. Podobné aktivity však nebyly systémové, hodně závisely na angažovaných lidech, kteří se jim věnovali ve volném čase. I tady platilo oficiální tabu. Film pochopitelně neprozrazuje úplně všechno, ale i postižené děti vyvádějí takové věci, o kterých se prostě nemluví.
• Odhadování prostoru pomocí luskání prstů byla naprostá fikce. Dokonce to ani nikde nebylo popsáno v literatuře. Přesto jsem si to párkrát vyzkoušel a domnívám se, že by to i fungovat mohlo. Tyfloped Pavel Wiener (autor např. Prostorové orientace zrakově postižených, ISBN 80-239-6775-4) i s tímto propagoval bílé hole s kovovým, a tedy znějícím zakončením, protože vytvářely zvukový obraz prostoru.
• Přebírání korálků patří rovněž k reálným terapeutickým aktivitám zrakově postižených dětí.
• Naprosto nereálný byl výcvik chození s bílou holí, při kterém dojde i k působivé scénce, kdy se spolu dva hoši začnou svými holemi šermovat. Ve skutečnosti ani na speciálních školách taková výuka systematicky neprobíhala, jelikož režim neměl o nevidomé na veřejnosti zájem. Skutečnost byla taková, že přesně v době vzniku filmu po takové výuce někteří odborníci volali, ale pokud se konala, bylo to opět díky soukromým iniciativám. Podle informací od mé manželky k nim do školy právě v době vzniku filmu začal docházet již zmíněný Pavel Wiener. Protože jsem později měl tu čest patřit do jeho týmu, vím, jak složité to bylo. Oficiálně jsme dokonce předstírali, že na těchto školách zakládáme pionýrskou organizaci. Kuriozní bylo, že některými pionýrskými vedoucími byli tajní mniši a řádové sestry! Fakticky tedy film říkal, co by se dělat mělo, ale co se ve skutečnosti zanedbává.
• Manželce se na filmu nejvíc líbily výcviky odhadů směrů, vzdáleností a hloubky. Ve filmu bylo k posledně jmenovanému použito jójo. Ani tato metoda nikde popsána není a nikdy nebyla použita, o její funkčnosti se ale pro změnu přesvědčila díky filmu moje manželka. Reálné na té scénce je však to, jak kreativně musí speciální pedagog postupovat.

Sci-fi nebo promo?

Právě rozpory s realitou byly předmětem zmíněné odborné kritiky. Stručně: tak to přece není. Jaromil Jireš ovšem nebyl žádným miláčkem režimu, už vůbec ne spisovatelka, scénáristka a pedagožka Daniela Fisherová. Jejich záměrem určitě nebylo vylepšovat před veřejností pozici postižených dětí v reálném socialismu. Faktograficky se tedy zásahy cenzury podepsaly na celkové podobě filmu spoustou naprostých nesmyslů, které jsou při pozorném sledování zřejmé. Ovšem díky určitým kompromisům (včetně zákazu svěřit hlavní roli skutečně zrakově postiženému dítěti) se nakonec film na veřejnost do jejího povědomí dostal, tím i vědomí, že takové děti jsou, že se s nimi nějak pracuje, a nebo, že by se s nimi určitým způsobem pracovat mohlo a mělo. Z tohoto pohledu se film jeví spíš jako určitá promoakce iniciativ, usilujících o zlepšení v této oblasti. Určitě nebude náhodou, že aktivity jiného neoblíbence režimu, Pavla Wienera, syna a manžela husitských farářek, právě v té době, ač potajmu, přešly z teoretické fáze do praktických aktivit. Později se začaly postižené děti, i když nesměle, objevovat ještě před pádem totality i v dalších filmech. Spíš tedy, než za nějakou režimní selanku, je třeba tento film považovat za průkopnický počin s velmi reálnými i praktickými důsledky, ovšem v mezích tehdy daných možností.

Mgr. Jakub Dvořák, účastník programu CŽV, k zápočtu z UVEDSPP.

Čemu křesťané nerozumějí, do toho nemohou mluvit!

Rozpaky nad úvodníkem k Evangelickému časopisu Český bratr 4/2018 Daniely Ženaté: Kdo je tady dylina?

Celkem vzato mi může být fuk, co se píše v časopisu církve, se kterou už toho mnoho společného nemám. Potíž je, že se vyjadřuje bezděky k oboru, který je mi blízký - k pedagogice, zejména k té speciální.

Autorka, šéfredaktorka časopisu a manželka současného synodního seniora této církve, se snaží zaujmout úvodníkem pro téma romské menšiny ve společnosti a v církvi. Přitom začíná v typicky sebemrskačské poloze, jakou se vyznačují všechny nešikovné pokusy vycházet vstříc menšinám, útokem do vlastních řad, útokem na majoritu, když romské slovo dilino (zde psáno jako dylina, ale já se držím pravopisu kapesního slovníku ISBN 80-04-21768-0). Tvrdí, že toto slovo, s významem blázen (také hlupák), mluví spíš o "nás", protože jsme přece vinni:

"Začít můžeme dvacet let trvajícími tahanicemi kolem romského koncentračního tábora v Letech u Písku a pokračovat můžeme přes posílání romských dětí do speciálních škol, které jim zavřou cestu ke kvalitnímu vzdělání, až po problémy ve vyloučených lokalitách."

Typické pro nekompetentní mluvení do složitých záležitostí je zjednodušování zamotaných problémů, převádění na nějakého společného jmenovatele, generalizace a podobné. Je to i móda v jistých rádoby intelektuálních, ale i duchovních, euroamerických, proudech, kterou i s jejich negativními dopady popsali pánové Buruma a Magalit v knize Okcidentalismus. Dnes se spíš hovoří v této souvislosti o ideologii univerzální viny bílého muže. A pokušením křesťanů je, myslet si, že víra jim dává odpověď na všechny otázky s řešením všech problémů.

V křesťanském podání je tato ideologie svůdná, protože vypadá, jako pokání. Evangelíci ji milují, stejně jako Dostojevského Bratry Karamazovy, kde zazní oblíbený citát: "všichni jsme vinni, a já ze všech nejvíc!" Pokrytectví této ideologie analyzovala v souvislosti s "německou vinou na holokaustu" Hannah Arendtová ve své reportáži o procesu s Adolfem Eichmannem: Eichmann v Jeruzalémě. Proto se nebudu jeho analýzou zdržovat, jen připomenu citát, jímž Arendtová komentuje občasné záchvaty špatného svědomí německé mládeže, která tu dobu ani nezažila: "je příjemné cítit se provinile, když člověk ví, že nic špatného neudělal." Tato komedie odvádí pozornost od skutečných chyb a provinění na pole, v němž se kajícník cítí spíš povzneseně, než zahanbeně.

V tomto duchu tedy autorka úvodník, který se má zabývat pozicí menšin v její církvi (a to by asi byla hutná kapitola, protože v mnoha jejích regionech nepřijmou nikoho, kdo není od nich, a kdo není rodilým evangelíkem, bývá vnímán jako náplava!), teše do společenských záležitostí, na které nemá tato vliv žádný.

Toto pokrytectví se pak vyznačuje oním zjednodušováním: tak třeba koncentrační tábor v Letech u Písku a památník + vepřín. Jistě, zaznívají i všelijaké zhovadilosti, např. výroky jednoho potomka japonsko korejských imigrantů na Moravě. Ale ten problém jednoduchý není: stát musí vypořádat nejen majetková vyrovnání s majiteli vepřína, nýbrž zvážit i fakt, že vepřín patří do struktury místní ekonomiky a pracovních příležitostí. Tlačením na pilu, jak mají ve zvyku lidskoprávní aktivisté, se to nevyřeší. Navíc současná společnost, kterou takto kárá, není původcem, ale dědicem mnohaletého problému. Ale to mě nepálí. To je jenom příklad autorčiny nekompetentnosti.

Nejhorší tvrzení jsem vyznačil v citátu kurzívou. To už je naprostý nesmysl, co tady nepoučená redaktorka, zjevně oblibující mediální klišé, tvrdí.

Speciální školství je neustále terčem nejrůznějších útoků. Zaznívají slova, jako diskriminace a podobně. Dokonce nás za to prý kritizovala Evropská unie. Na ni se nezlobím, ale na české politiky, kteří jen kývali, ale vůbec nic si o problému nezjistili, stejně jako ona.

Tvrzení, že do speciálních škol jsou děti posílány na základě své etnické příslušnosti, je stejná hloupost, jako tvrdit, že tyto školy uzavírají cestu ke kvalitnímu vzdělání. Mnozí mají asi v podvědomí nešikovné pokusy špatných pedagogů motivovat líné děti k učení hrozbami zvláštní (dnes praktickou) školou. Ještě příšernější je to, co jsem na vlastní uši slyšel, dokonce na střední škole, že učitelka nadává zlobícím dětem, že jsou jako z Jedličkova ústavu! Učitel, který takovou nehoráznost vypustí z huby, by měl být zastřelen na školním hřišti! To se ani za studia pedagogiky o tomto ústavu, jeho učitelích, a zejména o jeho žácích, nic nenaučili? Co tam na tom peďáku vlastně dělali?

Pamětní deska v terase náchodského parku
s QR odkazem na stránky města.

Nejen jako pedagog, ale i obyvatel města Náchoda, k jehož osobnostem patří i Josef Zeman, musím proti takovým hloupostem protestovat. On je zakladatelem těchto škol, proto jsou jimi v Evropě a ve světě známy především Čechy, ačkoliv s tím začal jako pedagog rakousko-uherský a spolupracoval na tom s pedagogy německými. V životopisu jiného speciálního pedagoga, Františka Bakule, stejně jako v životopisu ophtalmologa a optopeda Jana Deyla, čteme, že jejich nápady narážely u zemského školního inspektora. Bohužel, jejich životopisci nepíší, kdo to byl a v čem s nimi nesouhlasil. Přitom jde právě o Josefa Zemana a důvod vzájemných rozporů této svaté trojice české speciální pedagogiky je velmi zajímavý: úctyhodní pánové Deyl a Bakule měli totiž za to, že postižené děti třeba ani nepotřebují umět číst a psát, hlavně se uživit. Že se u nich dokonce nemá vzbuzovat falešná naděje, že by se mohly vyrovnat zdravým lidem. Nemysleli to zle, prostě to byl jejich pohled na věc. A právě tohle byl důvod ke sporu se zemským školním inspektorem Josefem Zemanem, který chtěl pro postižené děti plnohodnotné vzdělání, tedy dokonce i pro děti s nějakou mentální poruchou.

Josef Zeman je tak českým průkopníkem toho, o co se neúspěšně pokoušeli ve stejné době adaptivní pedagogové v USA: přizpůsobení výuky možnostem a potřebám žáka. Při frontální výuce však není možné věnovat se, nebo přizpůsobit speciálním potřebám, některých žáků. Vznik zvláštních škol však rozhodně nebyl motivován jejich separací. Spíš nešlo jinak vytvořit podmínky, vstřícné jejich způsobu učení. Jeden z adaptivních pedagogů tvrdil: "ukažte mi jakékoliv dítě ve slumu, a já z něj udělám doktora." To je samozřejmě přemrštěné, ale podle něj, když některému dítěti nevyhovují běžné podmínky a tempo učení, ještě neznamená, že je nevzdělavatelné. Jen to potřebuje podat jinak, nebo pomaleji. Podobně i Zeman usiloval o vytvoření paralelního školství, v němž by se s dětmi se speciálními potřebami dalo pracovat jinak, než jak to vyhovuje většině. Smyslem zvláštních škol však nikdy nebylo tyto děti stigmatizovat, nebo jim dokonce zamezit v přístupu ke kvalitnějšímu vzdělání. Vzdor tomu, co se školstvím udělali komunisté, to bylo přesně naopak. Navzdory zažitým představám někteří absolventi speciálních škol dokonce odmaturovali, jiní vychodili i školu vysokou.

Jiná, médii i evropskými politiky šířená, hloupost je, že jsou tam umisťovány romské děti. V devadesátých letech některé lidskoprávní organizace proto požadovaly jejich zrušení. Ve světě bývají zmiňovány jako porušování práv dítěte v ČR. Celkově je to chyba především českých politiků a diplomatů, že ještě nedokázali světu vysvětlit, o co ve skutečnosti jde. Je to spíš něco na co bychom měli být hrdi.

Jako učitel z jedné takové školy (ale navštívil jsem i jiné), mohu potvrdit, že romských dětí je tam opravdu minimum a žádné dítě, které tam je, není jenom odklizené proto, že vadilo nějaké nervní učitelce, nebo rodičům "bílých" spolužáků. Na to, aby se dítě do takové školy dostalo, nestačí být jen líný, zlobit, nebo se špatně učit. Musí mu být akreditovanými pracovišti diagnostikována nějaká porucha. Byly dokonce zaznamenány pokusy rodičů o uplacení specialisty, aby dítěti zvláštní školu doporučil, neboť rodič, sám absolvent této, se tam měl dobře.

Kdo se však v této oblasti pohybuje, ví, že romský vztah ke vzdělání je složitý. Dovolím si proto zde odkázat na poučenější bakalářskou práci Ireny Růžičkové Romské děti v české škole. Rozhodně ovšem nejde o to, že by majoritní společnost šoupala systémově tyto děti do nějakých odkladišť. I romští aktivisté přiznávají že pro jejich komunitu má vzdělání minimální význam. To je také důvod slabé úspěšnosti, která dotčenými jako neúspěch vnímána není. I když je jim vzdělání lhostejné, v moderní (ne jen bílé) společnosti se bez něj obejít nelze. Tady je na místě otázka, co s tím? Rozhodně ne falešné obviňování společnosti a speciálního školství.

Možná si řeknete, je to jen úvodník, žádná studie nebo vědecké pojednání. Ale cožpak krátký úvodník nemá být poctivý a poučený? I kvůli takovému štěku by měl autor mít o věci, k níž se vyjadřuje, nějaké informace, a ne se spokojovat se všelijakými stereotypy, byť velmi rozšířenými.

Pokud by to tato církev se svojí vstřícností k romským (ale i jiným menšinám) myslela vážně, měla by se sama něčemu naučit. Především by měla zapátrat spíš u sebe, než se trefovat do terčů, do nichž se v takové debatě střílí vždycky. Obecně se dá konstatovat, že předsudky vůči menšinám se nevyřeší živením předsudků vůči většině. Analýzu problému nelze nahradit simplifikací.

Shrnuji:

• Speciální školy nejsou nástrojem diskriminace, nýbrž pomoci.
• Speciální školy nebrání v kvalitním vzdělání, ale vyrovnávají vzdělávací potřeby dětí, kterým běžné školy nestačí. Jsou tu pro ně, ne proti nim!
• Speciální školy nejsou primárně pro žádnou etnickou skupinu, ani nejsou za trest!
• Společnost si musí problém své interakce s menšinami řešit a není to nikdy ukončený proces. Sebemrskačství, stejně jako odpor vůči menšinám, to ovšem nevyřeší.

Otvírák na Bibli 6.

Vraťme se ze stromů do lesa ...

Důsledky faktu, že oddíl i se svými detaily patří do širších souvislostí:

Pomalu finišujeme s kroky přípravnými (trvalo to, co?), abychom se pustili do výkladu. Ale tyto kroky jsou nezbytné, jinak bychom nevěděli, co a proč vůbec vykládat. Jaké si klást otázky. Nyní jsme získali určitý přehled o tom, co můžeme dělat dál.

Nebude ovšem úplně možné nabídnout vyčerpávající seznam kroků k dalšímu postupu, protože každý text chce něco jiného, také dává různé možnosti. Například pro některé knihy, jako jsou třeba evangelia, existují velmi specifické pomůcky: pro ta evangelia jsou to tzv. Synopse. Ale to teď předbíhám. Než se pustíme do takovýchto kroků, musíme provést ještě poslední přípravný krok, a tím je ...

... zasazení oddílu do širších souvislostí:

Otvírák na Bibli

1. Začínáme ...
2. Vybíráme vhodný překlad
3. Co budeme v Bibli hledat, výběr oddílu a hrubá segmentace
4. Detailní segmentace, smyslové řádky
5. Uvědomění si významů - analýza vlastního vnímání textu
6. Vraťme se ze stromů do lesa ...
7. Analýza tématu.

Patří k tisíciletým omylům čtenářů a vykladačů Bible, že vnímají jednotlivé věty, jako nějaké samostatné, izolované výpovědi. Jako v zákonících je každý řádek, každý paragraf a odstavec samostatným sdělením, tak také, jakoby jednotlivé věty v Bibli samy o sobě přinášely nějaké učení o něčem. Ale tak žádná kniha v Bibli myšlena nebyla. Ostatně málo kdo z autorů biblických knih psal s vědomím, že by se z jeho spisu mohlo stát Písmo svaté. Kupříkladu my se zabýváme epištolou = dopisem. A on to skutečně je dopis se vším všudy, žádná dogmatika.

Už ze základní školy si všichni pamatujeme, že každé slušné sdělení musí mít strukturu: ÚVOD, STAŤ a ZÁVĚR. Ne jinak je tomu u biblických knih, tím spíš, že v jejich době ne jen, že nebyly počítače, nebyly vůbec žádné levné psací materiály. Autor nemohl psát spontánně, co mu zrovna slina na jazyk přinese, dílo si musel napřed v hlavě slovo od slova připravit, dokonce i spočítat písmenka, aby věděl, jak dlouhý svitek bude potřebovat! Už proto mají zejména epištoly velmi pevnou strukturu.

Bible kralická, šestidílná z roku 1593 uváděla

u některých epištol strukturální rozbory.

Zde Epištola k Římanům z exempláře

Městského muzea v Jaroměři, kat. č. 6206.

V minulém kroku jsme si izolovali detaily k dalšímu zkoumání. Nyní je potřeba si uvědomit, že význam takových detailů určuje jejich postavení ve struktuře celku a je proto nutné si jej ujasnit. Detaily se vztahují:

1. k jiným místům ve vlastním spisu,
2. k jiným místům v příslušném "zákoně",
3. k ostatním částem Bible,
4. k nekanonické literatuře,
5. k dobové literatuře,
6. k situaci autora i adresátů,
7. ke kultuře a světu autora a adresátů.

A právě to určuje, jakými cestami se budeme ubírat při výkladu, jaké kroky a pomůcky k tomu použijeme.

V tomto kroku si ujasníme vztah 1. a možná tím nakročíme k několika dalším. Ale takové věci se předvídat nedají. Rozhodně ne vždycky. Tady nám trochu pomáhá, že jde o epištolu, dopis, uzavřený útvar, který měl být přečten naráz, ne po verších a kapitolách. Má proto velmi pevnou strukturu. Tudíž také každá jeho část má v této struktuře jasné místo.

Někdo by řekl, že je to moc odborné, že to předpokládá nějaké studium. Určitě: cokoliv máme dělat pořádně, je tomu třeba něco dát. Kdo se, byť amatérsky, zabývá dejme tomu fotbalem, neváhá si o něm leccos nastudovat. Tím spíše, pokud jde o Bibli, jestli ji tedy považujeme ve svém životě za důležitou. Nejde o školy a tituly, nýbrž o seriózní práci. A s tou se počítá i u "laiků". Podívejme se na obrázek výše: už v 16. století, když se Jednota českých bratří chystala dát Čechům do rukou Bibli, vybavili ji mnoha pomůckami. Zejména u epištol neváhali nabídnout strukturální diagramy, ačkoliv šlo o dobu rané typografie, a tak jednoduché, jako dnes, to rozhodně nebylo! Zatímco dnešní čtenář, nezřídka kazatelé různých církvi, či dokonce fakultní thelogové, pracují s jednotlivými verši, jako by šlo o samostatné, do sebe uzavřené, celky, bratří si zjevně uvědomovali, že by tak neměl postupovat ani laický čtenář! Pochopitelně, starý tisk je asi dnešnímu čtenáři srozumitelný hůře. tak si dovoluji nabídnout jeho přepis modernějšími prostředky:

Převedení diagramu Bible kralické, šestidílné,
moderními prostředky.

Místo oddílu v kontextu:

Právě pohled do tohoto diagramu nás upozorní na několik podstatných faktů, které mají na pochopení textu a jeho výklad zásadní vliv:

1. Epištola má svoji vstupní pasáž, pozdravy a td., a podobná je i část závěrečná. Hlavní je ovšem jádro celé epištoly. A o vztah  vykládaného oddílu k jádru epištoly tu jde především.
2. Pohledem na diagram zjistíme, že náš oddíl se sice nachází v centrální části epištoly, ale jako vstupní pasáž k ústřednímu tématu.
3. V této fázi se nedá očekávat nic zásadního, žádné "učení". Podstatné je třeba čekat uvnitř tohoto jádra. Náš oddíl musíme chápat, jako přípravu na otevření hlavního tématu.
4. Cokoliv jsme v minulém kroku izolovali, jako jednotlivou otázku, má k tomuto jádru nějaký vztah.
5. Kromě toho, vše to má původ v nějakých předcházejících vlivech (třeba i v tom, co mezi autorem a adresáty proběhlo dříve, a co se nedochovalo), které budou zjistitelné hůř, ale nemožné to není.

Abych řekl pravdu úplnou, právě nyní je jasné, že je třeba před výkladem oddílu mít přečtený celek; epištola byla přece napsána k přečtení naráz. A není zase tak dlouhá, aby to člověk nezvládl za pár minut. Avšak i člověku, který se do toho pustí, přijdou vhod některé pomůcky, které připravili odborníci i generace dřívějších čtenářů. O některých a o jejich využití si povíme nyní:

Pomůcky k výkladu Bible:

Jak tedy zjistíme, v jakém vztahu jsou jednotlivá slova, slovní spojení a fráze, které jsme si izolovali? Musíme zkusit různé pomůcky, které se nám nabízejí: dnes a příště se naučíme pracovat hlavně s tím, co nám nabízí ...

Odkazový aparát:

Odkazové aparáty se do Biblí vpisují od nepaměti. Dnešní vydavatelé si ovšem často nevědí rady s jejich typografií: Bible kralická s tím začala od svého vydání z roku 1603, prvního bez komentářů, které byly nahrazeny odkazy. Ty se nacházejí za každým veršem, pomocí hvězdiček a kroužků byly cíleny přesně na konkrétní část verše. Naopak původní vydání ČEP mělo v patě stránky velmi bohatý odkazový aparát, ale bylo to nepřehledné, málo kdo jej uměl užívat. Zhruba od roku 2000 byl aparát zredukován, nyní je většinou u příslušných veršů na vnějším okraji stránky.

Přesné odkazování do Bible umožnili dva muži: ve 13. století rozdělil Bibli biskup Štěpán Langton na kapitoly, v 16. století pak tiskař Robert Estienne ještě očísloval verše. Díky tomu i zde odkazujeme na zkratku číslo kapitoly, číslo/a veršů. Celkem geniální systém, který dokonce předznamenal dnešní softwarové Bible, protože jej lze jednoduše pro přesnou navigaci převzít, má však několik problematických bodů:

• Zkratky nejsou jednotné. Já se tu držím přibližně toho systému, který užívá ČEP. V praxi se v nich ale u každého vydání Bible musí člověk zorientovat, stejně tak jako v tom, jak odkazují třeba na výběry nebo úseky veršů.
• Někde jsou v číslování veršů mezi některými vydáními Bible rozpory, zejména v Žalmech. Výjimečně i v číslování kapitol: například některá vydání už od Ž 10 mají jiné číslování, významný rozdíl je třeba i mezi Biblí kralickou a ČEP v počtu kapitol u Jl. I to musí mít člověk na paměti.
• Aparáty mohou odkazovat i do knih, které sice s Biblí souvisejí, ale k biblickému kánonu nepatří.
• Aparáty různých vydání se shodnou jen výjimečně, a to včetně aparátů ČEP a Bible kralické, ačkoliv z ní ČEP v podstatě vycházel. Důvodem bývají jak nové poznatky - zjistí se např. že věci, které spolu zdánlivě souvisejí, žádnou souvislost nemají, zato se objeví někde jiná, nebo i to, že některé jsou zaměřeny tematicky, jiné třeba lexikálně.
• Například ČEP někdy nabízí i další symboly: zda jeden verš ovlivnil jiný, přešel do jiného, nebo si vzájemně odporují a podobně.

Pokud to bude nutné, vydám seznam zkratek, který bude v cloudu s dalšími pomůckami.

Zde předkládám srovnání odkazových aparátů různých vydání Bible - Kralická, ČEP, vědecké vydání Nového zákona Nestle-Aland 27 a 28 a překladatelské Greek New Testament 4 a 5 (Metzger), dále z německé Die gute Nachricht a latinské Vulgaty:

Už z tohoto srovnání jsou některé výše zmíněné skutečnosti patrné, a k tomu ještě jedna navíc:

Vykládat Bibli Biblí?

Historie vzniku Nového zákona

Musím zde poukázat na jeden nešvar, mezi křesťany velmi rozšířený: myšlení bývá nahrazováno hesly, ta znějí opojně, ale jsou zavádějící. Kdo by co namítal proti zásadě, že Bibli máme vykládat Biblí? Dovolím si namítnout, že Bible se uzavřeným systémem stala až mnoho let po tom, co byla napsána její nejmladší kniha (patrně 2Pt). Jinými slovy, ti, kdo ji psali, nevěděli, na jaké knihy smějí a na jaké nesmějí odkazovat. Psali v určitém představovém a literárním kontextu. Že se mnohé z těchto knih součástí Bible nestanou, to nemohli vědět. Proto jsou v odkazových aparátech odkazy i na takové knihy. Některé, jako kniha Moudrosti (Mdr) nebo 1. a 2. Makabejských (Mak), se dostaly alespoň do katolických Biblí. Jiné, jako Nanebevzetí Mojžíšovo (NanebMoj), všechny možné Apokalypsy, Závěti a podobná literatura, se nedostaly do Bible žádné církve (v přílohách kurzívou), proto na ně různá vydání Bible neupozorňují, to však neznamená, že by s probíraným textem nesouvisely. I tak je to jen zlomek toho, s čím mohou souviset, vždyť ani odborníci všechno neznají.

Abychom věděli, co s čím a jak souvisí, je dobré mít také představu o postavení jednotlivých spisů v historii. Samozřejmě je diskutabilní, zda odborníci vědí vše přesně. Ale zhruba víme, kdy a za jakých okolností jednotlivé biblické knihy vznikaly. Přikládám malý diagram. Podrobnosti najdete v různých "literárních úvodech". Zde jen odkáži na dvě díla: stručnější: Bernard Gillèron, Bible nespadla z nebe, a obsáhlejší, ale jen pro Nový zákon: Petr Pokorný, Literární a teologický úvod do Nového zákona.

Úkol na příště:

Úkolem z dnešního kursu budou následující kroky:

1. Ujasnit si u našeho textu, jaké je jeho postavení v celku knihy, a jeho knihy v Bibli a v historii Bible.
2. Totéž prozkoumat i u jiných textů, kterými se hlouběji zabýváte.
3. Prozkoumat vydání Bible, která máte k dispozici, jaké pomůcky k dalšímu výkladu Vám nabízejí.
4. Nyní se zaměříme na odkazový aparát: má ho Vámi užívané vydání Bible? A jak je uspořádán?
5. Použijte některý z nabízených aparátů (Vaše Bible nebo i mnou nabízený přehled) a zkuste si odkazovaná místa porovnat, jak souvisejí s našim textem a čím nám náš text osvětlují?
6. Pokud si na to troufnete, zkuste si je projít a porovnat všechny. Pokud narazíte na nekanonické knihy, mnoho toho vyšlo v češtině v nakladatelství Vyšehrad, jako KNIHY TAJEMSTVÍ A MOUDROSTI, ale dají se sehnat i na internetu.
7. Jako vždy si zapište do protokolu, co nového jste se o textu dozvěděli, jak třeba odpovídají na otázky, které jste formulovali při detailní segmentaci?

Doprovodné materiály jsou hotové. Osobní, a hlavně zdravotní, obtíže, které mi na 4 roky přerušily práci, překonány. Brzy snad budu moci pokračovat. Na odkazované texty se zaměřím i v příštím díle, kdy si o některých souvislostech popovídáme podrobněji. Ale zkuste to napřed sami.

Odkaz k přístupu k pracovním a mnoha dalším materiálům

Scroll up

Češi v boji proti elitám

Zejména kolem poslední prezidentské volby se začalo v médiích, ale především i mezi lidmi, hovořit o zradě elit, o jejich pocitu nadřazenosti vůči tzv. "obyčejným lidem", o jejich snaze ovládnout politiku a stát i odpovědnosti za veškerá selhání evropské byrokracie. Ze slova elita (někdo vyvolený, nebo zvolený, ale lid to někdy chápe jako nadřazený či privilegovaný) se stala téměř nadávka: jsi elita? Jsi vinen prakticky za všechno, co se v této zemi i světadíle nepovedlo.

Jiří Drahoš

Wikipedia.cz

Zaznamenal jsem dokonce případ duchovního jedné církve, který si prý až v nemocnici, kde byl před volbami na operaci, uvědomil, "jak smýšlí a čeho se obávají prostí lidé", stal se zemanovcem, přivítal "hanebnou porážku Drahoše" (rozuměj jednoho z elitářů). Nyní nadšeně brojí proti elitám, stejně jako mnoho dalších, včetně duchovenstva, jeho regionu - Moravy. Tam se hlasy proti elitám, tedy Pražákům, ozývají často a poslední události jim dodávají víc a více sebevědomí: Morava si už od Prahy nenechá nic líbit. Tento motiv jsem zaznamenal i ve vnitřních diskusích jedné církve o jejím dalším směřování. I její moravští členové přicházejí s tím, že její běh až doposud trestuhodně určovaly pražské elity, ale "Morava je dnes sebevědomější".

Člověk by v tom na první pohled hledal tradiční českomoravské plebejství. Jiný farář, tentokrát českobratrský, Miloš Rejchrt, kdysi napsal, že český vztah k elitám formovala skutečnost, že Češi měli málo šlechticů, většina šlechty působící v Čechách byli cizáci. Češi a Moravané vnímají tudíž všechno, co přesahuje průměrnost, jako cizí, jestli ne nepřátelské, tedy alespoň podezřelé a ohrožující. Jakkoliv mám onoho faráře rád a mnoha jeho postřehů si vážím a jistě i na tomto něco bude, nemyslím, že to zcela vystihuje původ onoho fenoménu boje proti elitám. Spíš mi to přijde jako jeden z projevů tradičního českého sebepohrdání.

Stephen "Steve" Bannon

Wikipedia.cz

Že jde o něco hlubšího, to si mohl člověk uvědomit při květnové návštěvě Stephena Bannona, bývalého poradce Donalda Trumpa, v Praze. Vítězství 45. prezidenta Spojených států amerických, se kterým se po jeho zvolení v roce 2016 podlézavě identifikoval i náš prezident, se totiž také neslo, stejně jako vítězství Miloše Zemana, na křídlech masové nedůvěry k jakýmsi elitám.

Nechme teď stranou všechny kontroverze kolem obou amerických politiků. Zůstaňme u toho, že oba se cítí být vítězi v jedné bitvě globálního povstání proti elitám, které zavádějí svět do zkázy, protože jejich postavení jim zajišťuje jakási privilegia, která si chtějí udržet, ať to svět stojí, co to stojí. Nechme stranou, že to vypadá jako jedna z mnoha paranoidních ideologií, všechny analogie s historickými křivdami, které z toho vznikly. Důležité je něco jiného: kdo jsou to ty elity, proti kterým prý nyní sebevědomě povstal celý svět, proti jejich hegemonii a tyranii, proti jejich světovládě?

Na ČT bylo možné poslechnout si jeho vyjádření v debatě s Lannym Davisem k tomu, jak si toto povstání představuje. Právě při něm bezděky ty elity definoval.

Z vyjádření Stephena Bannona vyplynulo zcela jasně, že když mluví o elitách, má na mysli staré finančnické rody a kliky. Jejich vyvolenost či výjimečnost je ekonomická, investiční síla. Ostatně právě nad tím se dodnes komentátoři Trumpova vítězství ve volbách pozastavují, jak jej mohli prostí Američané vnímat jako bojovníka proti finančním elitám, když je sám součástí tohoto světa?

Právě z toho ale vyplývá i jisté nedorozumění, které ovládlo českou společnost. Česká společnost zkrátka nic takového nemá. Díky rozkladu Rakousko-Uherského mocnářství, Protektorátu a komunismu došlo k totálnímu vymýcení všech finančních elit. Pokud se po revoluci nějaké objevily, nemají pevné kořeny, navíc i média kolem nich opatrně ťapkají. Vědělo se například cosi o nějakém Petru Kellnerovi, ale dlouho nikdo ani nevěděl, jak ten pán, který údajně létá soukromým tryskáčem na oběd do Švýcar, vlastně vůbec vypadá. Tak korektně se vůči němu média chovala! Při přechodu z plánovaného na tržní hospodářství (slovo kapitalismus je pitomina z komunistické propagandy) bylo vůbec klika, že někdo prachy na investování měl, takže se raději nešťouralo v tom, kde je sebral. Viz jeden takový - premiér v demisi!

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy ÚFaR FF UK

Už jen množství jeho titulů mnohé Čechy děsí!

Wikipedia.cz

Pokud tedy v údajném českém plebejství onen globální boj proti elitám zarezonoval, museli si Češi nějaké elity, proti nimž by mohli bojovat, na které by mohli všechno svádět, a jejich světovlády se obávat, teprve vymyslet. Z nedostatku či nedotknutelnosti elit finančních se tudíž musel obrátit proti jedinému, v čem Češi dokáží, skutečně dokáží, být nadprůměrní - proti elitám intelektuálním. A tak se z lidí, jako je třeba Tomáš Halík, stali pro mnohé nepřátelé státu, chapadla nějaké chobotnice, usilující ovládnout jejich obyčejné životy. Proč? Co by z toho měly, Bůh suď. Stačí, že myslí jinak, odhalují jiné pohledy na svět, než které jsou běžně prezentovány, už tím se povyšují, proto jsou nebezpeční.

Mluví-li Trump či Bannon (teď nechme stranou, jak upřímně) o nebezpečných elitách, mohou mít dokonce i svůj díl pravdy a je třeba se nad tím zamyslet. Mluví-li o nich naši populisté, je to klasický hovor o voze a koze. Pod jejich blábolením se tento lid vrhá do sebevražedného odporu proti lidem, kteří jediní jsou schopni odhalovat a pojmenovávat zhoubné působení elit Bannonových, a místo hysterických bojůvek nabídnout i nějaká řešení. Češi by měli být na svoji inteligenci hrdí a učit se od ní. Místo toho si chybnou aplikací cizích nálezků, jako v historii už mnohokrát, řežou větev pod vlastním zadkem.

Neblábolíme, makáme (komu na co?)

Podmanivost prázdného politického hesla je příznakem hlubší společenské krize, paralyzované mezilidské komunikace!

Mudrci všech barev kůže i politické ideologie si nevědí rady s tím, jak mohlo hnutí ANO získat absolutní většinu ve všech volebních obvodech. Me Too; a nechci hned sklouznout k tomu, co spolehlivě následuje: ke zjištění, že lidi jsou blbí. Jsem také člověk, pohybuji se mezi lidmi, slyším jejich naděje, úzkosti i zklamání. Největší zklamání je přitom z toho, jací lidé jsou u moci. Všichni proklínají Babiše, dušují se, že jej nevolili. A přece, i u nás tu většinu měl! Začínám propadat různým spikleneckým theoriím. Ostatně nedávná odborná analýza průběhu voleb v ČR odhalila několik slabých míst v našem volebním systému, především fakt, že urna s hlasy je zamčena přes noc z pátka na sobotu v ne nedobytných volebních místnostech bez jakéhokoliv dozoru! Ale dejme tomu, že to bylo košer; mohl skutečně onen pitomý slogan voliče natolik strhnout?

Obávám se, že ANO, a snadno by mohl oslovit i ty, kteří proti tomuto hnutí vyjadřují jistou aversi. Celé to heslo totiž předpokládá porozumění, vyvěrající z celospolečenské nevole vůči komunikaci. Staví do protikladu slova a činy. Nežvanit, makat! To známe z různých výtvorů komunistické propagandy, a jak to zabíralo! Dokonce i na antikomunisty, ačkoliv si to nepřiznají!

Je třeba si všimnout, jak nelibě nesou lidé vše, co souvisí se vstřebáváním informací. Řekne-li se například přednáška, výklad (ne v obchodě, to by byla jiná!), nebo v církevním kontextu kázání, mají mnozí za svoji občanskou povinnost nápadně zívnout. Jestliže kdysi lidi rádi poslouchali vyprávění strarých lidí o životě, dnes jsou užvanění starci jen na obtíž. Podobně však nesnášejí i jakékoliv vysvětlování.

Jeden z mnoha důvodů, proč už nejsem členem Českobratrské církve evangelické, je absence komunikace, tedy přímé. Nikdo, tedy především odpovědní činitelé, se nezajímá o fakta. Zpravidla si vytvoří ve sporných věcech svoji představu, filtrují pak informace, které jsou s ní v rozporu. Místo rozboru situace nastupují jen postranní informace, klepy. Tím se pak církev řídí. Měl jsem paradoxní zkušenost s jedním jejím multifunkcionářem, který rád napomínal lidi. Napsal mi: "s tebou se nedá komunikovat, protože kdykoliv ti něco vytknu, ty mi to vysvětlíš. Ale já nechci vysvětlení, já chci vidět sebereflexi!" To mi přišlo příznačné pro celospolečenskou situaci. Dnes nikdo nestojí o vysvětlování. Jako by všichni už předem měli jasno: vysvětlení, je odvysvětlení, řeč o více než třech slovech blábolením, politici lžou, média lžou a "všetci kradnů" a proto nikoho nic nezajímá. Inteligence se chytila do vlastní pasti: inteligent musí být kritický, ale inťoši si to přebrali tak, že nic neberou vážně a předem vědí, své. Proto nevnímají. Ani vědci nezkoumají, jen plní zadané úkoly, mediální pracovníci se o nic nezajímají jen servírují to, co se domnívají, že od nich čtenář žádá. Vyučování nemá děti nudit informacemi, má je bavit. Vědomosti a schopnosti získané ve škole jim stejně k ničemu nebudou. Když si někdo chce zahrát na školského reformátora, začne mluvit o slovním hodnocení, ale to nekrachuje tolik na učitelích, jako na žácích a rodičích, protože dítě si místo jednociferného hodnocení přinese domů román ...

Problém je fatální vzájemná nedůvěra ve společnosti: předem se ví, že všechno je jinak, i když se neví, jak. I rozumná řeč se mění v blábolení, protože ji nikdo neposlouchá. Nejde o to všemu věřit, ale přemýšlet. A to je práce těžší, než nakonec makat třeba na zahrádce, o tom píše už ve své slavné přednášce Jak pracovat? T. G. Masaryk. Proto už předem odmítáme, když nám někdo chce něco sdělovat. Věřící lidé se často bojí, že je řečmi chce někdo svést z víry pravé, politici nás chtějí k něčemu zmáknout ... důsledkem je mlčenlivá politika bez vysvětlování, jak ji předvádí skutečně Babiš, když na žádné otázky neodpovídá, tedy smysluplně. Kdo odpovídá, musí vysvětlovat. Složité věci nelze říct jednoduše, blá blá ... Ten, kdo krade, moc řečí nenadělá, ani na soudu, na to má právníky. A ani soudy často fakta nezajímají, jen obraz a dojem.

Že se, a to už od ráje, jedná o problém rozpoznání dobrého a zlého a teprve odvozeně o jeho činění, jí i četným jejím souputníkům, sdruženým v rozmanité pomocnické organizace, příliš nedocházelo.

(Stanislav Komárek, Opšlstisova nadace, ISBN 978-80-7227-145-0, str. 43)

V takové atmosféře snadno dojdou i učení lidé k přesvědčení, že je třeba činů, ne slov. Jenomže činy beze slov jsou samy o sobě nebezpečné. Potřeba je každý čin promyslet, vysvětlit a vyložit voličům a jeho důsledky obhájit, nebo přiznat chyby. Pan Babiš naproti tomu moc řečí nenadělá, tu si mákne na Kostelecké uzeniny, na státní zakázky či eurodotace, na média, teď už i na vládu, odkud může ochromovat další záruky demokratického uspořádání naší společnosti a nic vysvětlovat nemusí. Dokonce ani popírat, že to nebylo podle práva. Stačí opakovat "je to kampaň" a "proč se o to zajímáte zrovna teď", nic tím neříká, stejně jako tím sloganem, takže není, o čem přemýšlet. A tím se stává odpovědný veřejný činitel blábolilem.

Pak se však důvěryhodným politikem stává ten, který nemluví, nýbrž maká, aniž by se kdo zajímal, na čí zadek či jinam. Pokud lid nechce vysvětlení, aby nemusel přemýšlet, pak je vydán na pospas tomu, kdo jej žádným vysvětlováním neobtěžuje.

Vidím z toho cestu ven? Jistě. Nejsem povýšeneckým kritikem fatálně blbé společnosti. Možnost je tu vždy, jen si ji uvědomit a přijmout. Tou možností je obnova narativním kultury: schopnosti vyprávět, vykládat, vysvětlovat, a hlavně to vše vnímat. Začněme u sebe, začněme poslouchat, co se kolem nás říká, co lidé doopravdy sdělují, než si začneme myslet to své.

Otvírák na Bibli 5.

Uvědomění si významů - analýza vlastního vnímání textu.

Otvírák na Bibli

1. Začínáme ...
2. Vybíráme vhodný překlad
3. Co budeme v Bibli hledat, výběr oddílu a hrubá segmentace
4. Detailní segmentace, smyslové řádky
5. Uvědomění si významů - analýza vlastního vnímání textu
6. Vraťme se ze stromů do lesa ...
7. Analýza tématu.

V minulém díle jsme dospěli do bodu, ve kterém máme text prakticky rozložený na prvočinitele, na jednotky, nesoucí nějaké sdělení. Tím jsme došli do situace, kdy místo lesa můžeme začít vnímat jednotlivé stromy. Tam je totiž něco, co nám může při sledování celku snadno uniknout.

Nečti proto, abys odporoval a vyvracel, ani proto, abys věřil a pokládal za nezvratné, ale proto, abys věřil a uvažoval. - Francis Bacon

Proč Bibli vlastně čteme?

A proč ji ne jenom čteme, ale dokonce studujeme do hloubky? Důvodů je hned několik:

1. je to náboženská, autoritativní kniha křesťanských komunit, starý zákon i Židů. Proto se k ní obracíme, když chceme pochopit podstatu vlastního vyznání,
2. možná se chceme ubezpečit o tom, v co věříme, v co máme doufat,
3. nebo zjistit, co od nás sám Bůh očekává.
4. A možná také hledáme argumenty: proti Bibli nebo pro ni; případně proti těm, kdo věci vidí jinak, než my. Mnoho lidí doufá, že se zde přesvědčí o tom, co si již dávno sami myslí.
5. A nebo proto, abychom se dozvěděli o tom, co v ní je, o co v ní jde, teprve potom popřemýšleli, co my s tím dnes?

Čtení Bible je poznamenáno mnoha záměry, se kterými ji otevíráme, ale je třeba se od nich oprostit, abychom nebyli lidem, který jen jako čeká oslovení od svého Pána, fakticky však sleduje své vlastní zájmy (Iz 58).

Vyhledávání výrazu v programu DAVAR.

Než vezmeme do rukou komentáře ...

... musíme mít nějakou představu o tom, po čem se v nich budeme pídit. Něco musíme nechat otevřené, protože autor komentáře nás třeba překvapí otázkou, kterou bychom si my sami nad konkrétním textem nepoložili. Příkladem u námi zvoleného textu může být zrovna třeba ten spor mezi evangelickými a katolickými theology, zda člověk má nějaké předpoznání Boha dřív, než otevře Bibli, nebo je mu podáno svědectví o Kristu, tedy před "zjevením", před "božím oslovením". Myslím, že to většinu běžných čtenářů nechává lhostejnými, ale podle komentářů zejména v katolických vydáních Bible vidíme, že to stále mnoho lidí pálí. Naopak, co pálí nás, to se třeba ve čtyřech z pěti komentářů řešit nemusí vůbec.

Bohužel, i práce "profesionálů", tedy třeba farářů, běžně začíná a končí přečtením komentáře. Důvěryhodného, kterému se pak "pokorně" věří. Ale tak by neměl postupovat ani laik, jinak je odkázán na slepou víru. Víra v Boha, Otce Ježíše Krista, by slepá rozhodně být neměla (J 15, 15).

Nejde jen o komentáře, jsou i další pomůcky: Biblické slovníky, atlasy, odkazy, všelijaké tabulky, převody jednotek, grafy ... Člověk, než po nich sáhne, musí mít představu o tom, jaký problém jejich použitím rozlouskne. K tomu je třeba ujasnit si, jak a čím na mě text působí a co je v něm zdrojem (ne)(do/po)rozumění? Jde o analýzu subjektivního prožitku nad textem.

Jak na to? Existuje samozřejmě mnoho různých cest, ale mně se osvědčila ta, již proto pro jednoduchost nabízím:

Interpunkční analýza textu:

Východiskem interpunkční analýzy je text, jak jsme si jej připravili v předchozích krocích, rozdělený na smyslové řádky. Nyní se můžeme detailněji zabývat funkcí jeho jednotlivých částí, tedy slov, nebo motivů, slovních spojení atd.

Tento krok provedeme takto:

Na okraj rozčleněného textu nebo nad jednotlivá slova si budeme psát interpunkční znaménka,

• ? - u všeho, čemu nerozumím, k čemu budu potřebovat další výklad - nad tím se pak zamyslíme později.
• ! - u všeho, co mi v dané chvíli přijde jako nejdůležitější, nejpodstatnější, hlavní autorovo sdělení.
• ← - pokud mám pocit, že mi dané místo říká něco osobního.

Následným krokem bude analýza prožitku:

Poznamenejme si, jak na nás oddíl působí jako celek:

• co se mi na něm líbilo?
• co mi vadilo?
• v čem vidím ústřední problém?
• a co mohou jednotlivé věty, osoby a věci v textu zmiňované znamenat?

Osoba čtenáře bývá theology často podceňována, ale text působí na naši osobnost a k tomu byl také napsán. V prvém plánu jej vnímáme emocionálně, citově, a víc než rozum pracuje podvědomí. Pokud se nad tím dokážeme trochu pozastavit a zamyslet, získáme tím nad svými pocity kontrolu.

Čeho jsme tímto krokem dosáhli?

Objektivizovali jsme si své chápání Bible. Zabrousím do literatury, kterou čeští intelektuálové, než byla přeložena do češtiny a než se objevil merchandising, obdivovali, nyní jí pohrdají: Rowlingové Harryho Pottera. Tam mají kouzelníci úžasnou pomůcku - myslánku, nádobu, do které si mohou odkládat své myšlenky, aby se na ně mohli podívat z odstupu. A přesně něco podobného jsme si bez kouzel vytvořili my sami.

Není ještě jisté, že něčemu rozumíme, tedy správně. Ale víme, jak a proč. Totéž lze říct i o tom, čemu nerozumíme, případně, co v nás vyvolává nelibost. Jen tak se ale můžeme začít zabývat tím, jaké kroky nám pomohou dál.

Příklad provedení analýzy:

Zde ukázka. Podrobný text ve formátu pdf zde a pro Power Point zde.

• co se mi na něm líbilo?: Upřímně, nevím. Takový výčet nepravostí může sám o sobě působit škarohlídsky. Ostatně jsem se sešel i s názorem kazatelů, kteří říkali, že se to „Pavlovi nepovedlo“ a že je třeba se takovým místům vyhýbat. Jistě mě ale zaujal vstřícný pohled na význam lidského rozumu v otázce poznání Boha a Jeho vůle, ačkoliv dnešními, zejména evangelickými, theology zpochybňovaný.
• co mi vadilo?: Právě ono (domnělé) škarohlídství, které působí dost nabubřele. Nejhorší je pro mě ale značná zmatečnost, kterou bude korigovat až zasazení do širších souvislostí. Ale častým problémem je, že je čten samostatně.
• v čem vidím ústřední problém?: Při podrobném čtení vynikne, že hlavní, i když přezíraný, problém je v modloslužbě, v nepravé bohoslužbě. Vzhledem k postavení textu v epištole nelze čekat, že by se ale zde řešil hlavní problém. Postavení oddílu v celku naznačuje, že jde o přípravný krok k dalšímu sdělení, proto bude třeba jej s tímto vědomím číst, vnímat, chápat i vykládat.
• a co mohou jednotlivé věty, osoby a věci v textu zmiňované znamenat?: Lidi, o kterých hovoří, jsou charakterizováni jako modloslužebníci, tudíž ne-Židé, Gójové, pohané. To souvisí s dvojicí Židé × pohané, která byla zmíněna už ve vv. 16.n a bude se řešit vlastně v průběhu celé následující části epištoly.

Běžné biblické programy i online stránky umožňují vkládání vlastních poznámek. Ještě lepší je přenést text do některého z textových editorů vyššího typu (zde Word z MS Office), kde můžeme s textem pracovat, své postřehy a získané informace k jednotlivým veršům průběžně databázovat pro pozdější připomenutí.

Ukázka zpracovaného, strukturovaného, textu Ř 1, 18-32 s mými poznámkami.

Úkoly?

Jako vždycky:

• zkusit si to sami,
• pokusit se zformulovat důvod, proč jste dané části označili, jak jste je označili,
• vést si záznamy,
• konfrontovat s postřehy jiných:

Skupinová práce s textem:

Jak jsem už napsal, Bible se často čte ve skupinkách, vlastně k tomu byla určena. Vždyť soukromá četba byla umožněna až v XV. století po vynálezu knihtisku. Určena byla církvi, tedy společenství, vedenému společnou vírou. Výše popsané kroky jsou významné ne jen k sebepochopení při čtení Bible, ale mohou být též východiskem k hovorům ve skupinkách. Mohou být moderované nebo volné, začít mohou ti, kdo si k nějakému místu napsali otazník, odpovědět jim mohou ti, kdo u stejného textu mají vykřičník či dokonce šipku. Pokud své dojmy vyslovíme nahlas a naučíme se je druhým vysvětlovat a obhajovat, nebo naopak dát se přesvědčit jejich argumenty, může to být zajímavá zkušenost. Jak řeklo jedno devítileté dítě: "někdy nevím, co si myslím, dokud to někomu neřeknu."

Podnětné debaty mohou vzejít i z předchozích kroků, ale tento je k tomu vhodný obzvlášť.

Doporučoval bych postupovat methodou brain stormingu. Ze zkušenosti vím, že "křesťanské" debaty tíhnou ke zbrklým hodnocením názorů a postřehů jiných lidí.

Alternativy:

Místo interpunkčních znamének lze pochopitelně použít jiné způsoby vyznačování: barevným podtržením nebo zvýrazňovačem, případně používat rovné, přerušované a tečkované čáry.

Mnohem podstatnější jsou alternativní otázky:

Mnozí katecheti vedou žáky k identifikaci s postavami v Bibli. To u epištoly použijeme těžko, to lze jen v příbězích, ale otázka, kde jsem v tom já, může být podnětná i zavádějící. Proto bych s ní pracoval opatrně. Proč by to muselo být o mně? A někdo, kdo je psychicky labilnější, by se mohl deptat ztotožňováním s negativními postavami, a to úplně zbytečně. Vnitřně pochopit však může člověk i Ježíše a farizee současně, ačkoliv se většinou neshodují. Ale snažit se vmyslet třeba i do Ježíšových odpůrců, může být rovněž podnětné. Rozhodně bychom neměli dávat vždy za pravdu tomu "správnému názoru", měli bychom (nejen) si umět říct, když nám něco nesedne. Zároveň chápat i "druhou stranu sporu".

Zajímavější jsou pro mě otázky, které doporučuje katecheta Claus Wegenast (pod vlivem W. Klafkiho pedagogiky), mějme však na paměti, že jsou to otázky, které si má klást katecheta při přípravě kurikula (tedy vyučování). I tak mohou být podnětné při přípravě skupinové práce s textem, jen se musí přizpůsobit:

• Jaký význam má, nebo může mít, zkušenost s tímto konkrétním textem pro život a myšlení mé třídy? (Poznání, náhled, schopnost, připravenost)
• Jaké předporozumění textu mohu u třídy očekávat?
• Jaké duchovní schopnosti a předběžné znalosti jsou pro úspěšný výklad nutné?
• Které mně známé otázky třídy budou obsahem textu dotčeny, případně zodpovězeny, které naopak text vyprovokuje?
• Jaké možnosti zpřístupnění se nabízejí:
• z pohledu od textu na třídu
• z pohledu od třídy k textu
• Co může přístup k obsahu textu komplikovat? (cizí obraz světa, odpor třídy vůči biblickým textům, nižší schopnost rozlišování mezi řečeným a míněným, přetížení intelektuálních schopností).
• Nabízí jazyková stránka textu nějakou metodu výkladu? (dialog, píseň, zpráva, vyznání, spor atd. vyžadují různý přístup).
• Má text jednu nebo více smyslových a významových rovin? (například Ježíšovo slovo v kontextu evangelia může v izolovaném podání vyznít zcela jinak. Také zprávu možno chápat i jako vyznání toho, kdo ji podává).
• Je nynější kontext textu nápomocný při hledání metod výuky? (Vyžaduje výklad textu výklad předcházející pasáže?…)
• Jaký vztah má text:
• k jiným textům
• k dějinám církve
• k moderní literatuře
• k modernímu umění
• k filmovým dílům
• k současným událostem?
• Jaké vědomosti, znalosti a schopnosti má pojednání o textu otevřít?

Než budeme moci vyvodit relativně definitivní závěry z této žně detailů, budeme se muset od jednotlivých stromů vrátit zpět do lesa - les jsou stromy a stromy les. Náš oddíl patří do širších souvislostí, a jen v nich dostávají tyto jednotliviny své ne jen obecné, ale také specifické významy. O tom zase příště ...

Odkaz k přístupu k pracovním a mnoha dalším materiálům