Prohledat tento blog

2017-12-31

Novoroční zamyšlení nad jednou adventní písní

Když v roce 1979 vydala Českobratrská církev evangelická svůj (tehdy nový) zpěvník, hned mě tam zaujala píseň Noc ke konci se kloní pod číslem 277. Působivá byla už svojí melodií, ale i slovy, která velmi podmanivě vystihují adventní a vánoční naději.

Později mě zaujala i jinou věcí, totiž, že ačkoliv v německém originálu je ve 3. verši odkaz na lukášovské jesle, český hovoří o "chudé skalní sluji", což je zřetelný vliv apokryfního, nekanonického Jakubova protoevengelia. Narazil jsem na to v době, kdy jsem se těmito evangelii zaobíral a zajímalo mě, jak mocný je stále jejich vliv. Autora překladu se již zeptat bohužel nelze.

Text i melodie pocházejí z německých zpěvníků. Autor překladu Miloslav Heryán zřejmě čerpal z východoněmeckého Evangelisches Kirchengesangbuch (EKG), kde je pod číslem 14; v novějším Evangelisches Gesangbuch (EG) z roku 1994 je pod číslem 16. Počítá se s ní i v Novém evangelickém zpěvníku, plánovaném na rok 2018, ale už teď jsou náznaky, že se plánovaný termín ke 100. výročí této církve dodržet nejspíš nepodaří (p.s.: nakonec z toho byl rok 2021, kde je pod čísly 454, zde s podivným rytmem i notací, kterou někdo pěkně zmršil, ani přetextování 5. skoky mi nepřijde šťastné natož nutné, a jako kánon 455).

Nyní se chci ale zamyslet nad jistou stránkou této písně, kterou působivé obrazy i melodie tak trochu zastiňují, totiž, že noc, o které se v ní zpívá, byla tmavá skutečně dost.

Kritici onoho novostarého zpěvníku z roku 1979 často hovoří o tom, že jsou v něm údajně zbytečné informace o autorech, dobách vzniku a původu písní, samozřejmě s oním oblíbeným argumentem všech pitomců, že "to přece nikoho nezajímá". Nevím, jak koho, a nebudu ze svého zájmu dělat po vzoru hlupáků obecný závěr, ale pro mě rozhodně tyto informace podružné nejsou, naopak mnohé odhalují. Možná je nás málo takových, kdo se i o to zajímáme, ale určitě nejsem sám, a i jiné by to zajímat mělo. Ostatně v německých i jiných zahraničních zpěvnících si dovolí "obtěžovat" zbožné pěvce mnohem hutnějšími informacemi. U této písně však zarazí, že jen u autora textu zaznamenáme rok vzniku, u melodie sotva jeho jméno. Ročník textu je 1938 a jinde se dozvíme, že melodie dokonce 1939. Kdo není úplným historickým ignorantem jistě brzy pochopí, že to nebyly roky zrovna pohodové, zejména pro naši vlast ne, ale ani pro zbytek světa. Rozhodně však ne pro autora textu. Pro jeho soukromý život to byla doba temná obzvlášť!

O autorovi textu Jochenu Klepperovi lze sehnat pár informací, vždyť jeho život byl předčasně ukončen čtyři roky po sepsání této písně. Byl však úspěšným spisovatelem prusko-evangelického románu. Ano, byl to evangelík a byl to Prus, příslušník národa, který má v českých zemích poněkud pachuť, a který nám mylně splývá s němectvím když zapomínáme, že Němci nejsou národem jedním. Co je však mnohem zajímavější je fakt, že byl v době tvrdých protižidovských zákonů, které postihovaly i Němce samotné, když "mrvili rasu" obcováním s Židy, ženatý s Židovkou, se kterou se i přes nátlak úřadů a perzekuci odmítal rozvést. Nakonec byl roku 1942, v roce, kdy se rozeběhlo tzv. "konečné řešení židovské otázky", při výslechu utýrán k smrti. O osudu jeho ženy jsem se nedočetl nic, ale asi nebude těžké si ho domyslet.

Pokud nám leccos, čím procházíme, připadá temné, teprve když poznáme pozadí textu písně, pochopíme, co je opravdová tma: tunel, na jehož konci žádné světlo nezáří. Ale on i tak to světlo někde dál tušil, a rozhodně nešlo jen o jeho osobní záchranu.

Mnohem podivnější je Johannes Petzold, autor melodie, později uznávaný odborník na hymnologii, muzikant, skladatel i pedagog. Ten se naopak dočkal vysokého stáří a spokojeného pozemského života. Jestli k sobě dva lidé rozhodně nepasují, pak tito dva autoři písně. Zatímco textař byl pronásledován nacistickým režimem, druhý byl nadšeným nacistou. Už jako začínající učitel založil nacistické odbory pro učitele a v době, kdy složil melodii, byl dobrovolně odveden na frontu, kde bojoval za svého Führera a jeho zrůdnou ideologii. Pro něj temnota mohla symbolizovat nepřátele tohoto režimu. Když se ale po úrazu vrátil domů, narazil na protinacistickou odbojářku (ano, lidi, Němci byli i v protinacistickém odboji, i když to historici dodnes popírají, či aspoň bagatelizují), která mu napravila hlavu. Konec války jej tedy zastihl jako odbojáře, takže kádrově čistého, tudíž mohl rozvinout po válce svoji kariéru.
Na té písni je pozoruhodné, že je dvojí temnota: kolem nás, ale i v nás. Jeden byl obklopen temnotou, a přece mu ji prozařovala víra a naděje. Druhý si možná myslel, že je obklopen temnotou, ale fakticky ji měl v sobě. Pokud hledal světlo, pak špatně, protože nevěděl, proti jaké temnotě by jej měl hledat. Jeho světlem se stala jeho životní láska, která mu ale napřed ukázala, kde je ta jeho tma.

Poučné je, že člověk může být morálně prohnilý, nebo alespoň pomýlený, ale to neznamená, že by nemohl být skvělým muzikantem. I to je jiskřička světla, která se může rozzářit v nečekaném momentu.

Možná tyto okolnosti byly při vydání zpěvníku upozaděny, protože by mohly dráždit tehdejší cenzuru, ale i jemnocit zbožných pěvců. Avšak dějiny víry jsou plné různě temných okamžiků, a někdy je temnota současně vnější i vnitřní. Důvěra v Boha jednomu pomůže držet správné principy i za cenu své oběti, druhému opustit ty chybné a nalézt správnou cestu. Pro mě je na tom obzvlášť působivé, že v příběhu obou autorů sehrály kromě Boha velmi výraznou roli ženy a jejich láska k nim. Láska je tím světlem, ať už k Bohu nebo lidskému partnerovi, které umí prozářit i ty nejhutnější tmy, zejména, když nejsou kolem nás, ale v nás, kde jsou nejtemnější.

Známe-li pozadí písně, určitě se nám bude jinak zpívat.

Kéž ve světle i ve tmách dokážeme v příštím roce 2018 zpívat k chvále Boží a s jeho pomocí s našimi milovanými na vzdory všem tmám, které nepřijít nemohou.

2017-12-28

Biblická nedorozumění

Kdysi se mě pokusil jeden farář stáhnout na svoji stranu slovy: "mimochodem, bratře, také považujete určitě chatové diskuse na internetu za nešťastné?" Musím mu odporovat. Že bychom si lépe porozuměli v hospodě, tváří v tvář, to jisté není. V internetu chyba není, ale v lidech. Na internetu je to jen víc vidět. Jsem naopak rád, že lidé diskutují, dokonce o víře a Bibli. Že to končí v hádkách a neporozumění, v tom ať raději zpytují své svědomí (Mk 7, 14-23).

Na jednom chatu položilo jisté děvče otázku, jestli by někdo neměl něco k výkladu Ef 5, 22-24, prý potřebuje vyzbrojit na jakousi debatu. Neřeklo o čem, ani co tam chce zastávat, ale evidentně šlo o otázky, které je dnes v módě nazývat "genderové", a patrně se snažila vymanévrovat pozice mezi pravdivostí Bible a rovnoprávností žen. Zajímavé byly odpovědi. Většina jí upozorňovala, že je třeba zohlednit širší kontext, pojmout do toho i vv. 22-29 (že k tomu patří i 5, 30 - 6, 9, to ovšem nepřipomněl nikdo).

Pozitivní bylo, že se jí nikdo nepokusil setřít tvrzením, že to tak prostě být má, žena ať je svému muži podřízena a konec. V mnoha křesťanských rodinách se to tak ovšem praktikuje. Jen v současné době, kdy se vyrovnáváme s islámem, se klade důraz (a bylo to už ve středověku) na lepší postavení žen v křesťanském prostředí, než v islámském. Proto připomínka podřízenosti žen by se asi špatně vyjímala, ale v osmdesátých i devadesátých letech minulého století to mnozí prezentovali, jako křesťanský, Bohem žádaný, model rodinných vztahů, dokonce i za pomoci "psychologických" argumentů. Stejně se ovšem postupovalo i v následné diskusi, která se zamotala na tom, proč muži úcta, ženě láska .... Celá diskuse prozradila, že si vlastně všichni debatéři nevědí rady s Biblí a s ideály rovnosti: jak to na sebe napasovat?

První kolo spočívalo v tom, že jistý člověk onomu děvčeti text "vyložil": vyprd odzbrojující výklad v duchu, jak to je, takový, který neřekne nic až tak špatného, ale celý text, s jeho intencí a dynamikou, jednoduše zabije, usmrtí. Ten byl v tom duchu, mají-li být ženy podřízené, tak ať chlapi milují až za hrob. Nic proti tomu, ale neseděl mi v tom ten podivný schematismus. Tím byly prosyceny i další úvahy, jako že muži a ženy jsou jinak nastaveni, že to tak napsal ten a ten strejda psycholog: muž přinese domů výplatu, to je jeho vyznání lásky, pak si pustí hokej. Žena by si chtěla popovídat - staré, otřepané stereotypy. Nedávno na Facebooku někdo třeba zrecykloval tvrzení, že "muži si povídají s ženami, aby s nimi spaly; ženy spí s muži, aby si s nimi povídali". Stupidní stereotyp, předpokládající u muže sexualitu, naproti tomu u ženy asexualitu. Mnohokrát už bylo ukázáno, že ženy rozhodně asexuální nejsou, a ani muži necloumá jen pohlavní chtíč. Ale zejména mezi křesťany jsou tyto rádoby psychologické zkratky velmi oblíbené.

O čtení Bible jsem se i v souvislosti s dotčeným oddílem vyjádřil v poněkud delší a komplikovanější studii Úvahy o autoritě Bible. Rád bych se k tomu nad textem Ef 5, 21 - 6, 9 poněkud jednodušší formou vrátil. Pro lepší pochopení ještě nabízím ke stažení v pdf pomůcku jak v češtině, tak v řečtině.

Ukázka české verze:


úvod
17 Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci.
21. V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým:
vztah manželský
18. Ženy, podřizujte se svým mužům, jak se sluší na ty, kdo patří Pánu.
19 Muži, milujte své ženy a nechovejte se k nim drsně.
22 ženy svým mužům jako Pánu, 23 protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil. 24 Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům.
25 Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, 26 aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; 27 tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná. 28 Proto i muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. 29 Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně. Tak i Kristus pečuje o církev;
3, 1. Stejně i vy ženy, podřizujte se svým mužům; i když se někteří z nich vzpírají Božímu slovu, můžete je beze slov získat svým jednáním, 2 když uvidí váš čistý život v bázni Boží. 3 Pro vás se nehodí vnější ozdoba - splétat si vlasy, ověšovat se zlatem, střídat oděvy - 4 nýbrž to, co je skryto v srdci a co je nepomíjitelné: tichý a pokojný duch; to je před Bohem převzácné. 5 Tak se kdysi zdobily svaté ženy, které doufaly v Boha. Podřizovaly se svým mužům, 6 tak jako Sára poslouchala Abrahama a 'nazvala jej pánem'. Vy jste jejími dcerami, jednáte-li dobře a nedáte se ničím zastrašit.
7 Stejně i muži: když žijete se svými ženami, mějte pro ně porozumění, že jsou slabší; a prokazujte jim úctu, protože jsou spolu s vámi dědičkami daru života. Tak vašim modlitbám nebude nic překážet.
30 vždyť jsme údy jeho těla. 31 'Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo'. 32 Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev. 33 A tak i každý z vás bez výjimky ať miluje svou ženu jako sebe sama a žena ať má před mužem úctu.
vztah rodičovský
20 Děti, poslouchejte ve všem své rodiče, protože se to líbí Pánu.
21 Otcové, neponižujte své děti, aby nemalomyslněly.
6, 1. Děti, poslouchejte své rodiče [v Pánu], protože to je spravedlivé. 2 'Cti otce svého i matku svou' je přece jediné přikázání, které má zaslíbení: 3 'aby se ti dobře vedlo a abys byl dlouho živ na zemi.
4 Otcové, nedrážděte své děti ke vzdoru, ale vychovávejte je v kázni a napomenutích našeho Pána.
× × × × ×
vztah otrocký
22 Otroci, poslouchejte ve všem své pozemské pány, nejen naoko, abyste se jim po lidsku zalíbili, nýbrž ze srdce, v bázni Páně.
23 Cokoli děláte,
dělejte upřímně,
jako by to nebylo lidem, ale Pánu, 24 s vědomím, že jako odměnu dostanete podíl na jeho království. Váš Pán je Kristus, jemu sloužíte. 25 Kdo se dopouští křivdy, dostane za to odplatu. Náš Pán nikomu nestraní.
4, 1. A vy, páni, dávejte otrokům, co jim spravedlivě patří. Pamatujte, že i vy máte Pána v nebi.
5 Otroci, poslouchejte své pozemské pány s uctivou pokorou a z upřímného přesvědčení jako Krista. 6 Nejen naoko, abyste se zalíbili lidem, ale jako služebníci Kristovi, kteří rádi plní Boží vůli 7 a lidem slouží ochotně, jako by sloužili Pánu. 8 Víte, že Pán odmění každého, kdo něco dobrého učiní, ať je to otrok nebo svobodný.
9 Vy páni, jednejte s otroky také tak a zanechte vyhrůžek. Víte přece, že jejich i váš Pán je v nebesích, a ten nikomu nestraní.
2, 18 Služebníci, podřizujte se ve vší bázni pánům, nejen dobrým a mírným, nýbrž i tvrdým. 19 V tom je totiž milost, když někdo pro svědomí odpovědné Bohu snáší bolest a trpí nevinně. 20 Jaká však sláva, jestliže budete trpělivě snášet rány za to, že hřešíte? Ale budete-li trpělivě snášet soužení, ač jednáte dobře, to je milost před Bohem. 21 K tomu jste přece byli povoláni; vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. 22 On 'hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest'. 23 Když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě. 24 On 'na svém těle vzal naše hříchy' na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti. 25 'Jeho rány vás uzdravily.' Vždyť jste 'bloudili jako ovce', ale nyní jste byli obráceni k pastýři a strážci svých duší.




 [JD1]               vztahy: Tato struktura pochází z Aristotelovy Politiky, kapitoly 3,5nn. Přímá inspirace touto knihou není prokázaná, ani nutná, ač Aristotelovo dílo se právě v těchto dobách stalo populárním mezi správními úředníky Říše římské, četli jej i císaři. Aristotelés studuje společnost od primárních článků, a tím základním je rodina. Vztahy uvnitř „dokonalé domácnosti“ (οικια τελεια) rozděluje na tyto tři od „nejnižší“ po nejvyšší:
vztahy v aristotelově pořadí
pořadí v Ef 5, 21 – 6, 9 (Kol 3, 17 – 4, 1)
pořadí v 1Pt 2, 18 – 3, 7
δεσποτης      ×            δουλος   (pán       ×       otrok)
3.
1.
ποσις*          ×            αλοχος* (manžel ×       manželka)
1.
×
πατηρ           ×            τεκνα     (otec      ×       dítě)
2.
2.
* pojmy v NZ neznámé
               Základním vztahem v domácnosti jsou otroci × svobodní (3,1nn). Také tzv. „Haustafeln“ prochází základní vztah nadřízení (muži, rodiče, páni) a podřízení (ženy, děti, otroci).

 [JD2]               vztah rodičovský:            Jistá pavlovská ilustrace v Ga4, 1 napovídá, že tento vztah měl v dané době blízko ke vztahu následujícímu: δεσποτικην.
Zde je třeba připomenout, že právě tento vztah hraje v Judaismu mimořádnou roli (viz Desatero), že v židovských představách je neúcta k rodičům jedním ze znaků „gójství“ (Ř 1, 30). Na řadě míst Pavlových epištol, zejména v obou listech do Korintu, lze doložit, že své poslání vůči pohanům (εθνη, εθνικοι = גוים) chápal v tom smyslu, že je od jejich „gójství“ očistí (1Kor 12, 2).

 [JD3]               vztah otrocký:  ××× 


Když si onen dotazovaný text takhle srovnáme, zjistíme první důležitou věc: texty z Kol a Ef patří do stejné generace novozákonních spisů. 1Pt je pozdější, ale vzniká v podobném klimatu. V této tradici, která hovoří o vztazích v domácnosti, působí podání Ef jako nejpropracovanější.

Neméně zajímavé je, že všechny tři texty (tedy s jistou výhradou i Pt), je možné srovnat do dvou sloupců, přitom v prvním jsou ti, kteří byli v dané společnosti (řečeno adornovsky) "znevýhodnění", zatímco ve druhém "zvýhodnění".

Zaujati dnešními otázkami přehlížíme fakt, že společnost, do níž je text adresován, se od té naší dost podstatně liší: předně považujeme ideály rovnosti už přes dvě sta let za samozřejmost, nadto už v hlubokém středověku považovala křesťanská společnost otrokářství za pohanskou zvrhlost, zatímco zde není tento jev problematizován vůbec; otrocký stav je samozřejmostí, stejně jako třeba v Desateru. Lidi, kteří považují podřízenost ženy v křesťanské rodině za boží vůli, kupodivu nikdy nehorují pro obnovu otrokářství, ale "Bible tu hovoří naprosto jasně". Jenomže tohle snadno podceníme, zaujati opět novodobým tématem: rovnost mužů a žen.

Děvče, které naneslo Ef 5, 22-24 do diskuse, bylo tak zaujaté "gendrovou" otázkou, že text vytrhlo z přímých souvislostí, a zároveň i z následujících, souvisejících napomenutí. Samozřejmě i ze širších dobových i z toho, "jak se tehdy v církvi o dané věci psalo", ale i z toho, jak se o tom psalo v tehdejší společnosti, a co mohli mít pisatel i adresáti před očima.

Ještě zaslepenější však byli ti, kdo přijali tupě její téma, a rovnou se snažili apoštoly i Boha bránit hned na dvou frontách: v jejich neomylnosti i spravedlnosti - Bůh je přeci moderní, moderní i v otázkách rovnosti pohlaví. Pokud mluví tak v případě žen, onak v případě mužů, má k tomu jistě své důvody. Ty ale musejí být jeho advokátovi srozumitelné, on musí poznat mysl Páně. A tak fabuluje o psychologii mužů a žen. Proč ne i o psychologii dětí a rodičů, nebo otroků a jejich pánů? Prostě moderní témata (údajné) mužské a ženské psychice byla tehdejším pisatelům vzdálená.

Jak tedy číst ne jen tato místa v Bibli? Především se osvobodit od všech zájmů: prosadit, nebo vyvrátit nějakou myšlenku, nebo dokonce nutit se se vším, co v Bibli je, souhlasit. Naopak, před Bohem musí být i v tom čtenář poctivý, že si jasně řekne, co mu třeba nejde zrovna pod nos.

Zároveň je ale třeba určitého odstupu, který umožní zeptat se, o co autorovi (autorům) vlastně šlo. Skutečně chtěli popisovat závazný křesťanský nebo biblický model rodiny? Všem třem předchází určitá předmluva, i když u Pt je trochu složitější. V pavlovských spisech jde zjevně o cosi, co bychom mohli nazvat bohoslužbou všedního dne, zatímco Pt mluví o křesťanské svobodě, kterou však nelze zaměňovat za bezohlednost či vzpupnost - křesťan má mít ke všem lidem úctu, i k takovým, kteří jí nejsou hodni.

Nejpropracovanější verze z Ef hovoří o tom, že i intimní vztahy křesťana mají odrážet to, čemu se u Krista naučil. Na prvním místě (v případě ženy dokonce ve vedlejším čase - viz řecký text) hovoří o podřízenosti těch, kdo už beztoho v tehdejší společnosti podřízeni byli. Jediné, v čem je "nový" a "jiný", je to, že se obrací na ty nadřazené, a jejich vědomí nadřazenosti koriguje, aniž by současně vyvolával v tehdejší společnosti nějaké revoluční změny. Ona dívka i ti, kdo jí dávali moudra, zapomněli, že pisatel mluví o vzájemné podřízenosti v intimních vztazích. Jestli ženy podřízené, muži milující, to už je trochu slovíčkaření. Podstatné je, že křesťanská zkušenost se projevuje i v osobním životě. Dokonce tak, že v křesťanské civilizaci se nakonec prosadilo zrušení otroctví a poddanství, rovnost mužů a žen, nakonec i korektní vztahy mezi vychovávanými a vychovateli. Ti, kdo prosazují podřízenost žen, jdou tedy proti duchu Písma, i když se odvolávají na literu.

Nedorozumění působí právě ty zaujatosti vlastními problémy a otázkami, které chceme nad Biblí řešit, aniž bychom se do ní napřed zaposlouchali a zeptali se, "o čem ty chceš hovořit?"

Dalším zdrojem nedorozumění je domnělá věrnost Bibli, věrnost Pravdě. Debatující ji často ztotožňují s tím, co si myslí, co sami učili, co se naučili od někoho dříve. Domnívají se, že je věrnost zavazuje k nekomunikativnosti, protože kdyby poslouchali nové, začali by dělat kompromisy. Avšak, jako čtenáři často Bibli skutečně nenaslouchají a vkládají si do ní své výklady a tendence, neumějí naslouchat ani jeden druhému, a za to sociální sítě opravdu nemohou. Naopak, kdyby se to naučili, staly by se jim i sociální sítě požehnáním ke vzájemnému sdílení postřehů a zkušeností s Písmem svatým.


DÁLE K TÉMATU:

Odkaz k přístupu k pracovním
a mnoha dalším materiálům

2017-12-16

Odborná práce s biblí

Každá slušná společnost má svého šamana: člověka, který žije mimo svoji komunitu v ústraní, ale když nastane složitý problém, když si ani náčelník neví rady, vyhledají ho, aby jim pomohl. Hraje významnou roli při důležitých rozhodnutích nebo ontogenetických procesech. Je to například on, kdo zasvěcuje mladíky do dospělosti - to jsou takové ty hlubinné věci, se kterými ani náčelník nemá co do činění. Šaman svým odloučeným životem budí dojem, že je ve spojení se supranaturálními silami, které mu otevírají vhled do jiných dimenzí existence, přesahující i běžné politické procesy.

Budu nyní mluvit z pozice euroamerické a křesťanské, protože v globálním pohledu bychom se ztratili. Křesťanství sice nevymýtilo, ale určitě dost zredukovalo pohanství, ačkoliv jeho zbytky různě po Evropě zůstaly, někdy i do křesťanské zbožnosti pronikly. A právě církev a její duchovní přijali onu šamanskou funkci - poustevníci, mniši a jeptišky, posléze i kněží a celý klérus přijali i jiný, poněkud nadpozemský, způsob života, takže to oni budili dojem, že v případě nutnosti jim stačí jen hrábnout do nebes a podat vysvětlení všeho. Samozřejmě zjednodušuji, ale tak nějak to je. To však lidé přestali baštit, když se ukázaly vážné rozpory jak v organizaci samotné církve (dvoj a trojpapežství), v její morálce, ale i s novými přírodovědeckými poznatky a objevy. Od dob novověku vytlačuje z šamanské pozice náboženství věda. Věda by přitom měla vést k poznávání, ale v civilizaci, zvyklé na šamany, musí ten, kdo zabije šamana, zaujmout jeho místo. A tak vzniklo soupeření mezi náboženstvím a vědou, které je v jiných kulturách neznámé, o neomylnost. Euroamerický člověk očekává od vědy, že bude vědět, že bude prorokovat. Přejala tudíž věštecko-prorocko-šamanské funkce, ať se to jejím nositelům líbí, nebo ne. To není prosím nějaký můj objev, nebo tvrzení. To jsem si vypůjčil od Karla Raimunda Poppera, z jeho knihy Otevřená společnost a její nepřátelé. Funguje to dodnes. Například v jedné diskusi, v níž jistý zavilý atheista, stavějící humanismus proti křesťanství, odbyl námitku, že humanisté byli většinou křesťané, motivovaní Biblí, tím, že byli "kultivovaní vědou". Vědě tím zjevně přisuzoval jiné významy, než které jí přísluší, právě spíš náboženské. Zdá se, že s výjimkou jednotlivců naše společnost nedozrála do takového stádia, abychom nechali myšlení volný průběh bez toho, aby mu nějaká šamanská moc předem plánovala, kam má dojít. Nedozrála pro otevřený konec. Nyní těká, hledá ho tu tam, tu onde. Jednou v náboženství, pak ve vědě, dnes je v kursu hledání "alternativ", samoúčelného a sebestředného negování všeho, co je mainstreamové, systémové, racionální, ve prospěch iracionality, jako "alternativy".

Sama věda se totiž v šamanské funkci neosvědčila. Zaplatila však za ni krutou daň - také její kněží se museli stáhnout do ústraní, do svých studoven a laboratoří, a kutit tam své obřady, běžnému člověku nesrozumitelné. V 19. i v polovině 20. století bylo dokonce vědeckou módou halit se do tajemných a neprůhledných definic, existoval i vědecký jazyk s nezvyklou syntaxí. Ve vědě strašila romantická víra v génie. A génius, který svým myšlením předbíhá dobu, nemůže být srozumitelný, leda někomu kongeniálnímu, ale takových musí nutně být jen minimum. Je-li génius stereotypně nepochopený, co je to za vědce, kterému je rozumět?

Později se objevili "popularizátoři vědy", jejich kolegové je ale odsuzovali, jako by to byli nějací ruhači, znesvěcovatelé, svatokrádežníci. Populárně podaná věda nutně zjednodušuje, což pravověrné kolegy dráždí, podle své nátury se tomu buď smějí, nebo se nad tím rozčilují. Pochopitelně jen do doby, než si uvědomí, že na pochopení vědy širší společností v demokratickém státě je závislé její financování. I tak je "čistá" věda, konaná za větrem, a věda "špinavá", která se tahá do tisku a televize, dnes i na internet - věda pro blbečky. Za svou šamanskou roli zaplatili vědci "odtržením od reality". Když se ukázalo, že nejsou neomylní, vmetla jim to společnost, hledající "alternativitu," do tváře: už nejste našimi šamany. Od té doby slovo věda, vědec, dostalo pachuť podvodu, nějaké systémové lži, lobující o své pozice. Důkazem může být dětský časopis Čtyřlístek, v němž je sice hlavní postava základního příběhu vědec - Myšpulín, ale v 90. letech přichází seriál Rexík, v němž jsou dětem vědci představováni jako magoři, bojující proti realitě, aby si mohli uchovávat své pozice. Sám Alber Einstein v něm vystupuje jako neurotický truhlík, jehož Speciální theorie relativity nemá nic společného s hledáním pochopení skutečnosti, jen s jeho nervózní snahou proslavit se. Smysl výzkumu vesmíru je zpochybněn zcela: na co zkoumat jiné planety, když Země je prokazatelně nejzábavnější planetou ve vesmíru.

Momentálně bují "spiklenecké theorie" o vědě a vědcích, často i z reklamních důvodů: vědci, lékaři, tají různé babské recepty na uzdravení všeho možného, aby nepřišli o svůj mrzký zisk. Navíc od vědce očekávají lidé totéž, co od papeže: neomylnost. Vědci však zkoumají, vyvracejí, co už bylo jednou "vědecky dokázáno", jeden s druhým mají spory. Stoupenci tzv. kritické theorie vůbec odmítají uznat jako vědecké cokoliv, co nelze vyvrátit! Když se pak lidé, líní sami přemýšlet, schovávají za větu: "to už přece bylo dávno vědecky dokázáno," pocit zklamání z vědy se prohlubuje. Pak mají často sklon chovat se jako nevzdělaný pekař Matěj z komunistického dvojfilmu Pekařův císař - Císařův pekař (1952), který radí vědcům, jak mají svoji vědu správně dělat. V tomto filmu režim, zaštiťující se údajně "vědeckým světovým názorem", dělal z vědců podvodníky, šarlatány a darmožrouty. A ne jen v něm. V lidech postkomunistických zemí to pořád straší. Mají k vědcům rozporuplný vztah. Trocha úcty, avšak vážně je neberou. Ale jen hlupák nebere na vědomí odborníka, i když není neomylný a vševědoucí. Přesto: vědec, všechna čest, zvlášť, když občas nabídne důkaz pro něco, co si  stejně dávno myslím, ale jinak, vědci mudrují nad něčím, čemu tzv. "obyčejný člověk" nemůže rozumět, a proto to pro něj nemá žádný význam.

"Obyčejný člověk" se stal mírou všeho. Běda, jestli rozumíš tajemstvím vědy, protože pak už nejsi obyčejný, už nejsi jeden z nás. Ale obyčejný člověk je ve skutečnosti jen mentální konstrukt, protože nic takového neexistuje. A přece je dnes mírou všeho! To je v pozadí mnoha dnešních mentálních zmatků. Racionálně myslící lidé, vědci především, se proto raději stáhli do různých ghett, nebo tam byli jednoduše vykázáni. Pokud z nich nevystrčí ani nos, nechá je jejich okolí v poklidu žít a bádat.

Biblickou vědu postihly stejné nehody, navíc dvojnásob, ne, trojnásob těžší! Biblická věda stojí svým způsobem proti nedůvěřivé hierarchii, nedůvěřivé nevěřící, zejména pak proti velmi nedůvěřivé věřící veřejnosti.

Nevěřící lidé mají pocit, že bible, jako veškerá náboženská věda, je nějaké tmářství. Co souvisí s biblí, nemůže být vědou. Biblickou vědu vnímají jako podvod, jako pokus indoktrinovat přes vědu, vpašovávat do vědy náboženství, ačkoliv euroamerický člověk tady vidí radikální antagonismy. Biblická věda se nevěřících buď netýká, nebo je rozčiluje a ohrožuje.

Oni "obyčejní věřící" pak mají strach, že biblická věda jim vpašovává do víry vědu, zatímco oni chtějí jen "pokorně věřit" bez hloubání a přemýšlení. Bible, nemá-li být odňata laikům (jak to stále opakuje jeden farář na Evangnetu), musí být srozumitelná  na jednoduché přečtení. Kdo řekne, že je k pochopení třeba dalších informací, prý zakazuje laikům bibli číst a vykládat, kompetenci k výkladu údajně podmiňuje minimálně universitním vzděláním, ne-li akademickými hodnostmi. Biblická věda tak ze sebe dělá papeže, zrazuje reformaci.

Hierarchie nemusí sledovat nutně nějaký zavrženíhodný cíl: svoji moc. Často jde jen o zaujatost organizačními problémy, hlavně problémem, jak lidi udržet v jednom stádci a "zachovat jim víru dobrou". Věda, potácející se mezi otázkami a odpověďmi, které budou v dalším kole podrobeny novým otázkám a pochybnostem, všechno komplikuje, křesťanskou obec znejišťuje, zneklidňuje. A tak je i pro ni vědecké bádání nepohodlné. Mimo to, duchovní rádi hrají roli odborníků. Ale skutečný odborník se sám ptá a zkoumá. Nepředkládá hotové odpovědi. To však, zdá se, odporuje praktickým potřebám vedení církve a sboru, které očekává od odborníků nikoliv problém, nýbrž definitivní, pro vždy platné řešení. To věda nabídnout nemůže. Pak se řekne: "no jo, věda. Včera tvrdila to, dnes tohle, kdo ví, co řekne příště? Držme se toho, co už máme."

Uvedu příklad banálního objevu, který mezi křesťany kromě několika zastydlých fundamentalistů asi nikoho nerozhází: stvoření světa. Kde kdo ví, že to nemohlo proběhnout před šesti tisíci lety, jak počítají biblické letopisy, ani ne v sedmi dnech, že náš svět má za sebou podstatně delší a komplikovanější historii. Jenomže nejde jen o to, že biblický mýtus zpochybnila empirická věda. Sama biblická věda přináší poznatky o biblické zprávě: například, že jsou minimálně dvě až tři vedle sebe, že předkládají dva těžko srovnatelné scénáře (Gn 1, 1 - 2, 3 (a možná už první dva verše představují samostatnou zprávu) × 2, 4-25), k tomu další drobné, roztroušené v jiných knihách, především v Žalmech. Biblická věda zná i literární tvorbu předního Orientu dávno před příchodem Izraelců do Palestiny. Jak se o vzniku světa uvažovalo, jakou funkci tyto příběhy měly (zpravidla v novoročním rituálu, který měl vše, co se v právě proběhnuvším roce nepovedlo, nasadit na správné koleje - tedy žádný výzkum historie, ale také žádná babská báchorka, jen jiný než očekávaný způsob komunikace). Biblická věda zkoumá funkce těchto příběhů a má pro své poznatky věcné, snadno verifikovatelné argumenty. Přesto tváří tvář jim se lidé ohrazují popíráním:

Nevěřící si řeknou: "no jo, vono vám to s tím stvořením selhalo, tak se snažíte tu neobhajitelnou báchorku zachraňovat údajnými významy ve druhém a třetím plánu, ale my víme, že když svět nebyl stvořen v sedmi dnech, je to celé hloupost".

Mnozí věřící zpozorní: je lhostejné, jak svět vznikl doopravdy. Důležité je být věrný a nedat se zviklat. Bibličtí vědci se ale chtějí líbit svým světským kolegům, proto opustili věrnost Pravdě, dělají ústupky, a nás svádějí od Krista a od věrnosti Bibli. Ale "sola scriptura" a basta!

Hierarchie je pak rozmrzelá: "koho takovéhle blbosti zajímají. Lidi chtějí být šťastni, slyšet, že je má Bůh rád, bavit se. Tohle jim k ničemu nepomáhá, jen je to rozrušuje."

V době, kdy jsem jako kazatel začínal, se konaly kursy pro začínající kazatele. Jeden jinak vynikající farář, který i psal úvahy do novin a vždy to byl člověk, který měl co říct, nemluvil do větru, ale tehdy se navážel do fakultních "biblických archeologů", jak pohrdavě nazýval ty, kdo vrtají v literárních vrstvách a žánrech, navážel se zejména do profesora Biče a jeho příspěvku k výkladu (vskutku rád o tom mluvil, vhod i nevhod) Gn 2, 7 kde některé, zejména světové, překlady prach podávají, jako materiál, z něhož byl Adam vyroben, ale v originále je prach ve 4. pádě. Bič z toho vyvozoval, že prach je třeba chápat, jako kvalitu člověka, nikoliv materiál: člověk = prach. "Von nám vo tom vykládal, jako by to bylo to evangelium!" Bylo to naprosto nesmyslné, protože tento dílčí Bičův  oblíbený "objev" pochopitelně žádným "evangeliem" nebyl, to však neznamená, že by byl takový drobný příspěvek k porozumění danému místu nezajímavý. Ano, člověk, kdyby to neznal, do pekla nepřijde, ale o tom biblické bádání není.

Jedni však soudí, že bibli se musí věřit, jiní, že se má jen prožívat, rozhodně však ne nad ní bádat a přemýšlet. Věda totiž zahrnuje kritické methody, a kdo jsme my, abychom Bibli kritizovali?

Biblická věda trpí pochopitelně neduhy, jako vědy jiné. Také zde se někteří "odborníci" honí jen za slávou, granty, fakultní systém je nutí místo témat sledovat publikační a citační indexy. Ale to skutečná věda není. A i laik pozná, za kterou prací je upřímné kladení otázek a hledání odpovědí. To je totiž to, co vědu, i tu biblickou, vědou dělá.

Ve skutečné biblické vědě jde o porozumění tomuto specifickému textu. Biblická věda částečně využívá nástrojů běžné literární kritiky, ovšem s přihlédnutím ke specifickému charakteru této knihy, jako náboženskému, normotvornému textu uvnitř křesťanského (starozákonní i židovského) prostředí. Musí samozřejmě vycházet z určitých předpokladů a názoru na tento text - především, že je lidskými prostředky zkoumatelný. Jinak řečeno, nemůže k Bibli přistupovat, jako k magickému textu. Musí ji odkouzlit. To je pro mnohé samozřejmě problém. Zejména do evangelických duší zanesl v 16. století zmatek Robert Bellarius, když tvrdil, že bibličtí autoři byli "jen psacím perem v božích rukou". Čelil tím jak katolickému magisteriu, tak evangelickým blouznivcům. A ano, z potřeby pevné normy, kterou necloumají na jedné straně mocenské ambice náboženských institucí, blouzniveckých nálad na straně druhé, vzniklo jak na straně židovské, tak i křesťanské, "Svaté Písmo", normativní text. Avšak kdokoliv jej opravdu četl, těžko mu přisoudí nadpřirozený původ. Naopak, o dobovou, kulturní, literární i osobnostní podmíněnost a další vlivy zakopává čtenář na každém kroku. Nejde o to, že laik by nemohl Bibli vykládat, jak stále na Evangnetu onen farář podsouvá, avšak četba bez znalosti širších souvislostí je vždy ošidná. Moudrý a poučený čtenář si naopak hledí další informace pořídit. Mě například to, že jsem se do bible začetl, dovedlo až ke studiu bohosloví.

Biblická věda se musí těmito věcmi prokousat: používá nejrůznější nástroje, komunikuje s jinými vědami - od filosofie přes archeologii a historii až po literární vědu, a jejich poznatky a methody porovnává a aplikuje na  tento jedinečným způsobem funkční text. Ten, proto, aby měl význam a autoritu, nutně kouzelný být nemusí. Bohužel, mnoho, i vzdělaných, křesťanů to stále nedokázalo vstřebat. Proto je pro ně kritické zkoumání bible stále totožné s jejím znevažováním.

Biblická věda však bibli pojímá Komplexně, jako produkt velmi složitého procesu, v němž roli nehrají jen autor a čtenář, nýbrž celé dějiny psaní, sbírání, redigování, tradování ... a hlavně její funkcionalita - vzniká z víry a pro víru. Víru, ale ne slepou. Kdo věří, měl by to vzít vážně, a odborné postřehy hned neodbývat, jako údajné odvysvětlování.

Rozumu užívající člověk (a proč by ho neužíval, když mu ho sám Pán Bůh dal?) musí brzy rozpoznat, že autor, autoři, možná ještě lépe: redaktoři a kanonizátoři tohoto textu, žili v jiné době, v jiném světě (reálném i představovém), že z toho vyplývá i jejich způsob vyjadřování, ale také hledání odpovědí na otázky, které si dnes lidé nekladou, ani klást nemohou. Pokud v nich nacházíme odpovědi na ty své, děje se to často za cenu, že jim je tam sami podstrkujeme. Byli dětmi své doby a kultury, a to bychom měli, zejména, pokud mluvíme o Starém zákoně, mluvit v množném čísle!

Například, mnoho lidí se v morálce ohání Desaterem. Ale tento text se obrací výhradně na dospělého muže, sedláka a otrokáře.

Ale i dnešní čtenář, laik, duchovní nebo badatel, jsou dětmi své doby: přistupují k Bibli s určitými očekáváními a otázkami, s představami, jak se píše, psalo, nebo jak by se mělo psát, ale ono je všechno jinak. Staletí vykládání Bible sice udržela povědomí o mnohém, takže i moderní městský člověk nakonec pochopí logiku nomádského pastevce ovcí a koz, ale také je zatížila mnoha cizími významy, takže moderní čtenář může mít pocit, že rozumí, ačkoliv to vůbec není pravda.

Slovo kritika v sousloví biblická kritika znamená rozlišování. Bůh také v Gn tvoří tím, že kritickou cestou: pojmenováváním a oddělováním, vnáší do chaosu řád. Také vědec, který vstoupí do biblického světa, si musí podle určitých principů dělat ve svém chápání bible řád: oddělovat, co je obhajitelné, co skutečně z Bible vychází a co už si tam dal sám, nebo dali jiní. Právě proto, že pak bortí mnohé falešně zažité představy, mohou mnozí dostat pocit onoho odvysvětlování.

Biblická kritika je ve skutečnosti pokornější, než ono laické, spíš bych ale řekl diletantské, všeználkovství. Odborník je kritický především sám k sobě a svému pochopení Bible. Vždy, když dojde k nějakému porozumění, musí si vzápětí položit otázku: "skutečně jsem to pochopil správně?" Proto se methody biblického zkoumání stále vyvíjejí a prohlubují. Diletantismus naopak krní, protože chce rozumět tak, jak tomu rozuměl přece vždycky - Neberte nám starou víru! Methodika biblické kritiky hledá pevné body, na nichž je možné své závěry ověřovat a objektivizovat - osvobodit od všech subjektivních porozumění a předporozumění.

Nedůvěra a odpor k biblické vědě není tudíž vůbec projevem zdravé víry. Laik pochopitelně může číst Bibli, dokonce i vykládat, ale moudrý laik nebude mít problém poradit se s tím, kdo se jejím výkladem zabývá profesionálně, dokonce vzniká pro laiky i dost pomůcek k výkladu Bible, ty jsou výsledkem práce odborníků. Bylo by naopak velmi pošetilé myslet si, že to zvládnu všechno sám.

Odbornost není totožná s absolvováním škol. Je to míra a preciznost zájmu, s nímž k Bibli přistupujeme. Logická potřeba odborné pomoci rozhodně není proti tomu, aby i laik se zabýval Biblí.


<- předchází úvaha na téma Laická práce s biblí a následuje synthésa obou ->