V době svého bohosloveckého studia na Komenského evangelické theologické fakultě (dnes ETF UK) jsem se účastnil jedněch modlitebních chvil. Ty ale začala jedna skupinka rozvracet, protože v ní prý nedostávají ke svým modlitbám dostatečný prostor (nebylo výjimkou, že jeden se tam modlil klidně až hodinu! To se muselo kvůli ostatním omezit), že potřebují víc času, jelikož oni věří v satana ..." Samozřejmě, že to nebyli jeho uctívači, nýbrž vymítači. Ale to nic nemění na faktu, že kvůli svému přesvědčení o reálné, bytostné existenci jakéhosi antiboha prostě rozvrátili fungující obecenství. Tehdy jsem se s tou modlitební skupinkou raději rozloučil.
Později jsem však musel konstatovat, že víra v satana je čímsi pro soudobé křesťanství (lhostejno, ze které firmy) důležitější, než víra v Boha samotného. Až bylo třeba se ptát, zda je vůbec křesťanství bez satana možné? Považuji tento jev za jeden z nejvážnějších symptomů "krize křesťanství" dnes, o které se sice v církvích mluví hodně, ale fakticky se před ní zavírají oči.
Satan, bytost v bibli doložená jen ve výjimečných případech, mamutí část starého zákona se bez ní obejde, představuje v křesťanské víře negativum. Bůh je naproti tomu pozitivní. Formulovat pozitivně, proč tu je církev, co je předmětem její naděje a cílem jejího vyznávání či zvěstování, je skoro nemožné. Zvláště v dnešní době. Ještě se dá pochopit, snad dokonce ocenit, že se věřící už dnes nepokoušejí tuto absolutně svobodnou a neuchopitelnou bytost zamotat do sítí definic a jí ho spoutat, jako to dělali církevní otcové a scholastika. Někteří theologové dokonce používali bonmot, že o Bohu se dá říct pouze to, čím není, ale ne, čím je. Proto i mnohé patristické výpovědi o víře vyznívají negativně. Například, že "osoby Trojice jsou nerozdělené, nespojené ...".
Když se však zeptáte dnešního křesťana, zejména profíka, v co to teda věří, dozvíte se spíš, v co všechno nevěří. Ale pozitivní výpověď z něj nevyřežete ani nožem. A tak nakonec nezbývá, než i svůj program formulovat negativně: nemohu-li říct, pro co vlastně žiju a věřím, zdá se snadnější říct, proti čemu jsem. A to je ten satan v současném křesťanství. Něco, co v bibli ani není, ale pro dnešního křesťana je to tak důležité, že je schopen nakonec se i s bratřími ze stejné denominace shádat do krve. Proti čemu to tedy máme být, když už nejsme s to být pro něco, pro někoho?
Apoštol Pavel nás zejména v listu k Římanům vyzývá, abychom žili pro Krista, když on místo nás zemřel. Víra v bibli bývá podávána, jako cesta, jako proces - "chození" s nebo před Bohem. Ale dnešní křesťané spíš řeknou, před čím se snaží utéct, srdnatější, proti čemu napochodovat. A tady vidím ten kritický moment, symptom zjevného vyprázdnění křesťanské víry.
Jistě chápete, že satan, o kterém tu mluvím, nemusí být metafyzická bytost, ani hajný s kravským ocasem a koňskou nohou místo levé. Jde o negativní cíl dnešního křesťanstva. V podvědomém hledání smyslu existence církví i křesťanství v moderním světě zoufale hledá negativní cíle. Dnešnímu člověku, navíc v rozměru globálním, nelze s takovou samozřejmostí nabízet Boha, spasení, odpuštění. Církev už dávno nemá na skladě posmrtný úděl člověka, protože moderní člověk se po něm vážně neptá. Navíc nevěří ničemu, co nemůže změřit a zvážit. Spíš jej zajímá dobré prožití tohoto života, než, aby ho na věčnosti nesmažili čerti v kotli. Ještě horší je fakt, že ani bible nám o této stránce víry nic určitého neříká. Setkal jsem se sice s lidmi schopnými barvitě líčit, "jaké to tam bude," ale nebylo to víc, než jejich fantazie. Někteří křesťanští humanisté a multikulturalisté, ve snaze o vstřícnost k jiným náboženstvím, sice řeknou, že všechna náboženství usilují o spasení, ale co tím slovem myslí, to už raději neřeknou. A právě proto doufají mnozí, že negativní cíle budou dnešnímu člověku srozumitelnější a budou pro něj přesvědčivější.
A tak tu máme faráře i laiky, kteří statečně bojují proti ... proti čemu vlastně? Satan na sebe bere podoby rozmanité: romány, biografy, televize, média vůbec. Oblíbenými terči kázání jsou racionalita, údajná pýcha vědy, moderní technologie ... a našli bychom toho víc. Jeden z nejoblíbenějších satanů je pochopitelně "konzumní společnost". Proti ní bojují lidé, kteří v minulosti vášnivě i bázlivě atakovali komunistickou společnost. Když komunismus chvála Bohu padl, začala poptávka po novém satanovi. A tak se hráblo po konzumu, přímém důsledku tržní ekonomiky a demokratizace statků. Tito mudrcové si ani nepřipouštěji, že dnes brojí proti něčemu, o co dříve usilovali, protože už za protikomunistických let vlastně žádný pozitivní cíl neměli. Neuvědomují si, že všelijakými ekonomickými bojkoty nadnárodních molochů nebojují jen proti firmám a tučným ziskům hrabivých kapitalistů, nýbrž ohrožují pracovní místa jejich zaměstnanců. Nepřipouštějí si provázanost společenských vazeb. Někteří se s anarchisty pustí do boje proti "společnosti," "systému", aniž by bylo jasné, co je na něm špatného, než jen to, že je. Jen u toho víc mluví o Bohu a Kristu. I to je příznačné, že tyto rhétorické války se nesou na vlně všelijakých mimokřesťanských hnutí a nálad, ale tito se snaží i sami sebe přesvědčit, že to vyčetli z bible, že to je ten nejryzejší obsah křesťanství. Ve skutečnosti se propadají do své trapnosti, když se do bible snaží vpašovat něco, co tam není, když jim není dáno vyposlechnout z ní žádné její vlastní sdělení dnešnímu člověku.
A tak tu máme faráře ekology, bojovníky proti antisemitismu, hypermarketům, automobilismu, televizi, internetu ... ale dnes už žádného skutečného theologa.
Nevím, jak z toho ven. Ani si nejsem jist, že se tím někdo z nich dá oslovit. Ale jsem přesvědčen, že skutečné křesťanství by se mělo od satana osvobodit tím, že tu budeme pro Boha skrze Krista. Co to znamená, nevím, ale podstatné není vědět, nýbrž poznávat. Spíš, než stále bojovat proti všelijakým satanům a satánkům, bychom si měli ujasnit, na jakých základech stojíme a k čemu směřujeme. Že při tom nutně budeme proti něčemu a někomu, je jasné, ale jen druhotné.
