Prohledat tento blog

čtvrtek 17. května 2018

Neblábolíme, makáme (komu na co?)

Podmanivost prázdného politického hesla je příznakem hlubší společenské krize, paralyzované mezilidské komunikace!


Mudrci všech barev kůže i politické ideologie si nevědí rady s tím, jak mohlo hnutí ANO získat absolutní většinu ve všech volebních obvodech. Me Too; a nechci hned sklouznout k tomu, co spolehlivě následuje: ke zjištění, že lidi jsou blbí. Jsem také člověk, pohybuji se mezi lidmi, slyším jejich naděje, úzkosti i zklamání. Největší zklamání je přitom z toho, jací lidé jsou u moci. Všichni proklínají Babiše, dušují se, že jej nevolili. A přece, i u nás tu většinu měl! Začínám propadat různým spikleneckým theoriím. Ostatně nedávná odborná analýza průběhu voleb v ČR odhalila několik slabých míst v našem volebním systému, především fakt, že urna s hlasy je zamčena přes noc z pátka na sobotu v ne nedobytných volebních místnostech bez jakéhokoliv dozoru! Ale dejme tomu, že to bylo košer; mohl skutečně onen pitomý slogan voliče natolik strhnout?

Obávám se, že ANO, a snadno by mohl oslovit i ty, kteří proti tomuto hnutí vyjadřují jistou aversi. Celé to heslo totiž předpokládá porozumění, vyvěrající z celospolečenské nevole vůči komunikaci. Staví do protikladu slova a činy. Nežvanit, makat! To známe z různých výtvorů komunistické propagandy, a jak to zabíralo! Dokonce i na antikomunisty, ačkoliv si to nepřiznají!

Je třeba si všimnout, jak nelibě nesou lidé vše, co souvisí se vstřebáváním informací. Řekne-li se například přednáška, výklad (ne v obchodě, to by byla jiná!), nebo v církevním kontextu kázání, mají mnozí za svoji občanskou povinnost nápadně zívnout. Jestliže kdysi lidi rádi poslouchali vyprávění strarých lidí o životě, dnes jsou užvanění starci jen na obtíž. Podobně však nesnášejí i jakékoliv vysvětlování.

Jeden z mnoha důvodů, proč už nejsem členem Českobratrské církve evangelické, je absence komunikace, tedy přímé. Nikdo, tedy především odpovědní činitelé, se nezajímá o fakta. Zpravidla si vytvoří ve sporných věcech svoji představu, filtrují pak informace, které jsou s ní v rozporu. Místo rozboru situace nastupují jen postranní informace, klepy. Tím se pak církev řídí. Měl jsem paradoxní zkušenost s jedním jejím multifunkcionářem, který rád napomínal lidi. Napsal mi: "s tebou se nedá komunikovat, protože kdykoliv ti něco vytknu, ty mi to vysvětlíš. Ale já nechci vysvětlení, já chci vidět sebereflexi!" To mi přišlo příznačné pro celospolečenskou situaci. Dnes nikdo nestojí o vysvětlování. Jako by všichni už předem měli jasno: vysvětlení, je odvysvětlení, řeč o více než třech slovech blábolením, politici lžou, média lžou a "všetci kradnů" a proto nikoho nic nezajímá. Inteligence se chytila do vlastní pasti: inteligent musí být kritický, ale inťoši si to přebrali tak, že nic neberou vážně a předem vědí, své. Proto nevnímají. Ani vědci nezkoumají, jen plní zadané úkoly, mediální pracovníci se o nic nezajímají jen servírují to, co se domnívají, že od nich čtenář žádá. Vyučování nemá děti nudit informacemi, má je bavit. Vědomosti a schopnosti získané ve škole jim stejně k ničemu nebudou. Když si někdo chce zahrát na školského reformátora, začne mluvit o slovním hodnocení, ale to nekrachuje tolik na učitelích, jako na žácích a rodičích, protože dítě si místo jednociferného hodnocení přinese domů román ...

Problém je fatální vzájemná nedůvěra ve společnosti: předem se ví, že všechno je jinak, i když se neví, jak. I rozumná řeč se mění v blábolení, protože ji nikdo neposlouchá. Nejde o to všemu věřit, ale přemýšlet. A to je práce těžší, než nakonec makat třeba na zahrádce, o tom píše už ve své slavné přednášce Jak pracovat? T. G. Masaryk. Proto už předem odmítáme, když nám někdo chce něco sdělovat. Věřící lidé se často bojí, že je řečmi chce někdo svést z víry pravé, politici nás chtějí k něčemu zmáknout ... důsledkem je mlčenlivá politika bez vysvětlování, jak ji předvádí skutečně Babiš, když na žádné otázky neodpovídá, tedy smysluplně. Kdo odpovídá, musí vysvětlovat. Složité věci nelze říct jednoduše, blá blá ... Ten, kdo krade, moc řečí nenadělá, ani na soudu, na to má právníky. A ani soudy často fakta nezajímají, jen obraz a dojem.

Že se, a to už od ráje, jedná o problém rozpoznání dobrého a zlého a teprve odvozeně o jeho činění, jí i četným jejím souputníkům, sdruženým v rozmanité pomocnické organizace, příliš nedocházelo.
(Stanislav Komárek, Opšlstisova nadace, ISBN 978-80-7227-145-0, str. 43)
V takové atmosféře snadno dojdou i učení lidé k přesvědčení, že je třeba činů, ne slov. Jenomže činy beze slov jsou samy o sobě nebezpečné. Potřeba je každý čin promyslet, vysvětlit a vyložit voličům a jeho důsledky obhájit, nebo přiznat chyby. Pan Babiš naproti tomu moc řečí nenadělá, tu si mákne na Kostelecké uzeniny, na státní zakázky či eurodotace, na média, teď už i na vládu, odkud může ochromovat další záruky demokratického uspořádání naší společnosti a nic vysvětlovat nemusí. Dokonce ani popírat, že to nebylo podle práva. Stačí opakovat "je to kampaň" a "proč se o to zajímáte zrovna teď", nic tím neříká stejně jako tím sloganem, takže není, o čem přemýšlet. A tím se stává odpovědný veřejný činitel blábolilem.

Pak se však důvěryhodným politikem stává ten, který nemluví, nýbrž maká, aniž by se kdo zajímal, na čí zadek či jinam. Pokud lid nechce vysvětlení, aby nemusel přemýšlet, pak je vydán na pospas tomu, kdo jej žádným vysvětlováním neobtěžuje.

Vidím z toho cestu ven? Jistě. Nejsem povýšeneckým kritikem fatálně blbé společnosti. Možnost je tu vždy, jen si ji uvědomit a přijmout. Tou možností je obnova narativním kultury: schopnosti vyprávět, vykládat, vysvětlovat, a hlavně to vše vnímat. Začněme u sebe, začněme poslouchat, co se kolem nás říká, co lidé doopravdy sdělují, než si začneme myslet to své.

úterý 1. května 2018

Otvírák na bibli 5.

Uvědomění si významů - analýza vlastního vnímání textu.



V minulém díle jsme dospěli do bodu, ve kterém máme text prakticky rozložený na prvočinitele, na jednotky, nesoucí nějaké sdělení. Tím jsme došli do situace, kdy místo lesa můžeme začít vnímat jednotlivé stromy. Tam je totiž něco, co nám může při sledování celku snadno uniknout.

Nečti proto, abys odporoval a vyvracel, ani proto, abys věřil a pokládal za nezvratné, ale proto, abys věřil a uvažoval. - Francis Bacon

Proč bibli vlastně čteme?

A proč ji ne jenom čteme, ale dokonce studujeme do hloubky? Důvodů je hned několik:
  1. je to náboženská, autoritativní kniha křesťanských komunit, starý zákon i Židů. Proto se k ní obracíme, když chceme pochopit podstatu vlastního vyznání,
  2. možná se chceme ubezpečit o tom, v co věříme, v co máme doufat,
  3. nebo zjistit, co od nás sám Bůh očekává.
  4. A možná také hledáme argumenty: proti bibli nebo pro ni; případně proti těm, kdo věci vidí jinak, než my. Mnoho lidí doufá, že se zde přesvědčí o tom, co si již dávno sami myslí.
  5. A nebo proto, abychom se dozvěděli o tom, co v ní je, o co v ní jde, teprve potom popřemýšleli, co my s tím dnes?
Čtení bible je poznamenáno mnoha záměry, se kterými ji otevíráme, ale je třeba se od nich oprostit, abychom nebyli lidem, který jen jako čeká oslovení od svého Pána, fakticky však sleduje své vlastní zájmy (Iz 58).
Vyhledávání výrazu v programu DAVAR.

Než vezmeme do rukou komentáře ...

... musíme mít nějakou představu o tom, po čem se v nich budeme pídit. Něco musíme nechat otevřené, protože autor komentáře nás třeba překvapí otázkou, kterou bychom si my sami nad konkrétním textem nepoložili. Příkladem u námi zvoleného textu může být zrovna třeba ten spor mezi evangelickými a katolickými theology, zda člověk má nějaké předpoznání Boha dřív, než otevře bibli, nebo je mu podáno svědectví o Kristu, tedy před "zjevením", před "božím oslovením". Myslím, že to většinu běžných čtenářů nechává lhostejnými, ale podle komentářů zejména v katolických vydáních bible vidíme, že to stále mnoho lidí pálí. Naopak, co pálí nás, to se třeba ve čtyřech z pěti komentářů řešit nemusí vůbec.

Bohužel, i práce "profesionálů", tedy třeba farářů, běžně začíná a končí přečtením komentáře. Důvěryhodného, kterému se pak "pokorně" věří. Ale tak by neměl postupovat ani laik, jinak je odkázán na slepou víru. Víra v Boha, Otce Ježíše Krista, by slepá rozhodně být neměla (J 15, 15).

Nejde jen o komentáře, jsou i další pomůcky: biblické slovníky, atlasy, odkazy, všelijaké tabulky, převody jednotek, grafy ... Člověk, než po nich sáhne, musí mít představu o tom, jaký problém jejich použitím rozlouskne. K tomu je třeba ujasnit si, jak a čím na mě text působí a co je v něm zdrojem (ne)(do/po)rozumění? Jde o analýzu subjektivního prožitku nad textem.

Jak na to? Existuje samozřejmě mnoho různých cest, ale mně se osvědčila ta, již proto pro jednoduchost nabízím:

Interpunkční analýza textu:

Východiskem interpunkční analýzy je text, jak jsme si jej připravili v předchozích krocích, rozdělený na smyslové řádky. Nyní se můžeme detailněji zabývat funkcí jeho jednotlivých částí, tedy slov, nebo motivů, slovních spojení atd.

Tento krok provedeme takto:
Na okraj rozčleněného textu nebo nad jednotlivá slova si budeme psát interpunkční znaménka,
  • ? - u všeho, čemu nerozumím, k čemu budu potřebovat další výklad - nad tím se pak zamyslíme později.
  • ! - u všeho, co mi v dané chvíli přijde jako nejdůležitější, nejpodstatnější, hlavní autorovo sdělení.
  •  - pokud mám pocit, že mi dané místo říká něco osobního.

Následným krokem bude analýza prožitku:

Poznamenejme si, jak na nás oddíl působí jako celek:
  • co se mi na něm líbilo?
  • co mi vadilo?
  • v čem vidím ústřední problém?
  • a co mohou jednotlivé věty, osoby a věci v textu zmiňované znamenat?
Osoba čtenáře bývá theology často podceňována, ale text působí na naši osobnost a k tomu byl také napsán. V prvém plánu jej vnímáme emocionálně, citově, a víc než rozum pracuje podvědomí. Pokud se nad tím dokážeme trochu pozastavit a zamyslet, získáme tím nad svými pocity kontrolu.

Čeho jsme tímto krokem dosáhli?

Objektivizovali jsme si své chápání bible. Zabrousím do literatury, kterou čeští intelektuálové, než byla přeložena do češtiny a než se objevil merchandising, obdivovali, nyní jí pohrdají: Rowlingové Harryho Pottera. Tam mají kouzelníci úžasnou pomůcku - myslánku, nádobu, do které si mohou odkládat své myšlenky, aby se na ně mohli podívat z odstupu. A přesně něco podobného jsme si bez kouzel vytvořili my sami.

Není ještě jisté, že něčemu rozumíme, tedy správně. Ale víme, jak a proč. Totéž lze říct i o tom, čemu nerozumíme, případně, co v nás vyvolává nelibost. Jen tak se ale můžeme začít zabývat tím, jaké kroky nám pomohou dál.

Příklad provedení analýzy:

Zde ukázka. Podrobný text ve formátu pdf zde a pro Power Point zde.
  • co se mi na něm líbilo?: Upřímně, nevím. Takový výčet nepravostí může sám o sobě působit škarohlídsky. Ostatně jsem se sešel i s názorem kazatelů, kteří říkali, že se to „Pavlovi nepovedlo“ a že je třeba se takovým místům vyhýbat. Jistě mě ale zaujal vstřícný pohled na význam lidského rozumu v otázce poznání Boha a Jeho vůle, ačkoliv dnešními, zejména evangelickými, theology zpochybňovaný.
  • co mi vadilo?: Právě ono (domnělé) škarohlídství, které působí dost nabubřele. Nejhorší je pro mě ale značná zmatečnost, kterou bude korigovat až zasazení do širších souvislostí. Ale častým problémem je, že je čten samostatně.
  • v čem vidím ústřední problém?: Při podrobném čtení vynikne, že hlavní, i když přezíraný, problém je v modloslužbě, v nepravé bohoslužbě. Vzhledem k postavení textu v epištole nelze čekat, že by se ale zde řešil hlavní problém. Postavení oddílu v celku naznačuje, že jde o přípravný krok k dalšímu sdělení, proto bude třeba jej s tímto vědomím číst, vnímat, chápat i vykládat.
  • a co mohou jednotlivé věty, osoby a věci v textu zmiňované znamenat?: Lidi, o kterých hovoří, jsou charakterizováni jako modloslužebníci, tudíž ne-Židé, Gójové, pohané. To souvisí s dvojicí Židé × pohané, která byla zmíněna už ve vv. 16.n a bude se řešit vlastně v průběhu celé následující části epištoly.

Běžné biblické programy i online stránky umožňují vkládání vlastních poznámek. Ještě lepší je přenést text do některého z textových editorů vyššího typu (zde Word z MS Office), kde můžeme s textem pracovat své postřehy a získané informace k jednotlivým veršům průběžně databázovat pro pozdější připomenutí.
Ukázka zpracovaného, strukturovaného textu Ř 1, 18-32 s mými poznámkami.

Úkoly?

Jako vždycky:
  • zkusit si to sami,
  • pokusit se zformulovat důvod, proč jste dané části označili, jak jste je označili,
  • vést si záznamy,
  • konfrontovat s postřehy jiných:

Skupinová práce s textem:

Jak jsem už napsal, bible se často čte ve skupinkách, vlastně k tomu byla určena. Vždyť soukromá četba byla umožněna až v XV. století po vynálezu knihtisku. Určena byla církvi, tedy společenství, vedenému společnou vírou. Výše popsané kroky jsou významné ne jen k sebepochopení při čtení bible, ale mohou být též východiskem k hovorům ve skupinkách. Mohou být moderované nebo volné, začít mohou ti, kdo si k nějakému místu napsali otazník, odpovědět jim mohou ti, kdo u stejného textu mají vykřičník či dokonce šipku. Pokud své dojmy vyslovíme nahlas a naučíme se je druhým vysvětlovat a obhajovat, nebo naopak dát se přesvědčit jejich argumenty, může to být zajímavá zkušenost. Jak řeklo jedno devítileté dítě: "někdy nevím, co si myslím, dokud to někomu neřeknu."

Podnětné debaty mohou vzejít i z předchozích kroků, ale tento je k tomu vhodný obzvlášť.

Doporučoval bych postupovat methodou brain stormingu. Ze zkušenosti vím, že "křesťanské" debaty tíhnou ke zbrklým hodnocením názorů a postřehů jiných lidí.

Alternativy:

Místo interpunkčních znamének lze pochopitelně použít jiné způsoby vyznačování: barevným podtržením nebo zvýrazňovačem, případně používat rovné, přerušované a tečkované čáry.

Mnohem podstatnější jsou alternativní otázky:
Mnozí katecheti vedou žáky k identifikaci s postavami v bibli. To u epištoly použijeme těžko, to lze jen v příbězích, ale otázka, kde jsem v tom já, může být podnětná i zavádějící. Proto bych s ní pracoval opatrně. Proč by to muselo být o mně? A někdo, kdo je psychicky labilnější, by se mohl deptat ztotožňováním s negativními postavami, a to úplně zbytečně. Vnitřně pochopit však může člověk i Ježíše a farizee současně, ačkoliv se většinou neshodují. Ale snažit se vmyslet třeba i do Ježíšových odpůrců, může být rovněž podnětné. Rozhodně bychom neměli dávat vždy za pravdu tomu "správnému názoru", měli bychom (nejen) si umět říct, když nám něco nesedne. Zároveň chápat i "druhou stranu sporu".

Zajímavější jsou pro mě otázky, které doporučuje katecheta Claus Wegenast (pod vlivem W. Klafkiho pedagogiky), mějme však na paměti, že jsou to otázky, které si má klást katecheta při přípravě kurikula (tedy vyučování). I tak mohou být podnětné při přípravě skupinové práce s textem, jen se musí přizpůsobit:
  • Jaký význam má, nebo může mít, zkušenost s tímto konkrétním textem pro život a myšlení mé třídy? (Poznání, náhled, schopnost, připravenost)
  • Jaké předporozumění textu mohu u třídy očekávat?
  • Jaké duchovní schopnosti a předběžné znalosti jsou pro úspěšný výklad nutné?
  • Které mně známé otázky třídy budou obsahem textu dotčeny, případně zodpovězeny, které naopak text vyprovokuje?
  • Jaké možnosti zpřístupnění se nabízejí:
    • z pohledu od textu na třídu
    • z pohledu od třídy k textu
  • Co může přístup k obsahu textu komplikovat? (cizí obraz světa, odpor třídy vůči biblickým textům, nižší schopnost rozlišování mezi řečeným a míněným, přetížení intelektuálních schopností).
  • Nabízí jazyková stránka textu nějaskou metodu výkladu? (dialog, píseň, zpráva, vyznání, spor atd. vyžadují různý přístup).
  • Má text jednu nebo více smyslových a významových rovin? (například Ježíšovo slovo v kontextu evangelia může v izolovaném podání vyznít zcela jinak. Také zprávu možno chápat i jako vyznání toho, kdo ji podává).
  • Je nynější kontext textu nápomocný při hledání metod výuky? (Vyžaduje výklad textu výklad předcházející pasáže?…)
  • Jaký vztah má text:
    • k jiným textům
    • k dějinám církve
    • k moderní literatuře
    • k modernímu umění
    • k filmovým dílům
    • k současným událostem?
  • Jaké vědomosti, znalosti a schopnosti má pojednání o textu otevřít?
Než budeme moci vyvodit relativně definitivní závěry z této žně detailů, budeme se muset od jednotlivých stromů vrátit zpět do lesa - les jsou stromy a stromy les. Náš oddíl patří do širších souvislostí, a jen v nich dostávají tyto jednotliviny své ne jen obecné, ale také specifické významy. O tom zase příště ...
Odkaz k přístupu k pracovním a mnoha dalším materiálům

sobota 31. března 2018

Otvírák na bibli 4.

Detailní segmentace, smyslové řádky



Rozčlenění studovaného textu na menší celky v minulé kapitole nám doufám pomohlo uvědomit si, že každá takto vyčleněná buňka má svůj vlastní účel a nějak se vztahuje k ostatním. Nemusí to být přitom nutně struktura řetězu; vztahy se mohou napojovat paprskovitě, dvě buňky, které mezi sebou mají jinou, ji mohou přeskočit, jindy se vracet (i můj text zde by bylo možné podobným způsobem rozebrat). Pro další ponor do textu (při kterém si teprve ujasníme, čemu rozumíme, čemu nerozumíme a co nás oslovuje nebo odpuzuje a zda právem; co budeme potřebovat vysvětlit ...) uděláme totéž, ale s jednotlivými buňkami tohoto textu! Pustíme se do dělení, třeba uprostřed věty, na detailnější, tzv. "smyslové" řádky.

Struktura (možných) vazeb mezi prvky
Dělení na smyslové řádky

postup je poměrně jednoduchý: každé sdělení potřebuje dvě složky -

  1. To, o čem bude řeč, to je to, co určuje téma, co je mezi mluvčím a příjemcem známé a jasné (alespoň se s tím počítá), takže na to lze navazovat, a
  2. to, co se o tom říká, tedy obsah sdělení, o němž se předpokládá, že bude pro posluchače tím novým, co se o tématu dozví.
Bez prvého by se nedalo hovořit, bez druhého by to nemělo smysl. Pokud mezi mnou a mluvčím není nějaká, alespoň primární, shoda, že víme, o co půjde, je téměř nemožné navázat, i když budeme mluvit stejným jazykem, budeme si cizinci.

Bez druhého bychom jen opakovali, co obě strany vědí, takže by bylo sdělení bez obsahu.

Než se pustíme do dalšího kroku, dáme si trochu theorie:

Je to nutné, protože když něco děláme, musíme si uvědomit, proč? To, co nás čeká, bude trochu piplačka, a leckoho napadne, jestli toho skutečně není moc. Nestačí bibli prostě jen tak číst?
Na počátku ano. Ale musíme si uvědomit, že text je starý. Vytržený z mnoha souvislostí. List k Římanům je například skutečným dopisem. To znamená, že byl napsán v určité době určitým lidem a řešil jejich problémy. My nevíme, jaká další komunikace mezi oběma stranami proběhla. Máme z ní jen jeden list jedné z nich. Jako bychom drze nakukovali přes rameno někomu, kdo si ten dopis oprávněně čte. Mnoho věcí nám může uniknout. Dopis byl navíc napsán pro kompletní přečtení, ne pro vytrhávání částí a destilování z nich nějakých nauk, jak bývá užíván. Jako sněhová koule cestou staletím na sebe nabalil mnoho výkladů, některé oprávněné, jiné jej zatěžují. Na text a jeho výklady jsme si zvykli, takže je s textem i podvědomě spojujeme. Sami jsme nějak zaměřeni a to nás při porozumění ovlivňuje.
Při detailním zkoumání půjde ne jenom o to, porozumět, co v textu je, ale očistit jej od všech historických nánosů i vlastních pokusů do něj něco vpašovat. Sami na sebe musíme dávat pozor zejména tam, kde máme pocit, že už mu rozumíme, nebo že dokonce dokazuje něco, co bychom chtěli, aby dokazoval. Když Pavel psal list Římanům, staral se o své a jejich problémy, ne o naše názory a přesvědčení, o dokazování či vyvracení našich "pravd".
Následující kroky budou tedy takovou cestou k řádnému seznámení s textem, po němž si teprve ujasníme, jaké další kroky využijeme a jaké pomůcky k tomu budeme potřebovat.

Posláním následujícího kroku bude, ujasnit si, co je v tomto sdělení čím? Za tím účelem budeme postupovat takto (dále tu budu už pracovat jen s textem Bible kralické, abych nepůsobil rušivě. V přílohách, na něž budu odkazovat, bude i řecký text):

Zjevuje se zajisté hněv Boží s nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, pravdu Boží v nepravosti zadržujících.

Tento verš jsem nakouskoval takto:

Zjevuje se zajisté hněv Boží co se děje? 
s nebe odkud 
proti každé bezbožnosti proč?
a nepravosti lidí,
pravdu Boží v nepravosti zadržujících. čí bezbožnost a nepravost?
(Takto jsem pochopitelně zpracoval celý oddíl. Zkuste si to napřed sami, pak to porovnejte s tím, co je v přílohách .pdf a .ppsx)

K čemu to bylo dobré?

K mnohému. Text byl doposud předivem vztahů, v nichž se hned na první pohled neukazují všechny souvislosti, i kdyby se jich ukázala většina. Text tak může na první pohled působit:
  • srozumitelně, je to však falešný dojem, nebo neúplný.
  • nesrozumitelně, za to nemůže ovšem text, jako celek, nýbrž detail, který je nutné odhalit a vysvětlit.
  • chaoticky, asi jako zašmodrchaná vlna. My ji ovšem začneme rozmotávat, opatrně, aby se nám na ní neudělaly uzlíky, abychom tak dali dohromady, co se vztahuje k čemu a co s čím a jak souvisí - abychom se vyhnuli zmatkům i falešným domněnkám.
Právě takovým nakouskováním se ozřejmí, co působí dojmy srozumitelnosti, nesrozumitelnosti a významu textu. Nyní budeme připraveni zapátrat v tom, který prvek textu je tím činitelem, co považujeme za hlavní, co vedlejší nebo pomocné sdělení, a na co a jak bychom se měli zaměřit správně.

Tento krok nám teprve pomůže zvolit vhodné pomůcky k dalšímu studiu (slovníky, atlasy, komentáře, odkazy, konkordance ...).

Úkol do příště?

  • jako vždy: zkusit to sám se studovaným textem,
  • porovnat výsledky své práce s mojí v přílohách .pdf a .ppsx,
  • případné rozdíly zkusit vysvětlit.
  • Udělat si záznam do protokolu o tom, zda jsme v tomto kroku nepřišli na něco nového?
  • Zkusit to s jakýmkoliv jiným oddílkem z bible.
  • Už to dále nebudu připomínat, ale stále si vedeme protokol.
Jako všechny předcházející, i tento krok nás někam posunul a zároveň připravil na kroky další. Zaměřili jsme nyní svoji pozornost k detailům, které se naučíme podrobně studovat v kroku příštím, kterým bude interpunkční analýza textu.
Odkaz k přístupu k pracovním a mnoha dalším materiálům

pondělí 26. března 2018

Jsme nejatheističtějším národem Evropy? A má být?

Některé věřící, zejména duchovenstvo, vydráždily minulý týden výsledky analýzy, kterou vypracoval v letech 2014-2016 v rámci projektu "European Social Survey" ředitel Střediska Benedikta XVI. pro náboženství a společnost" Stephen Bullivant.

Je zajímavé podívat se, jak a s jakými titulky o tom referovala média. Na televizi jsem se zrovna nedíval, a v rozhlasu, který jsem v té době poslouchal, ČR 3 Vltava, jsem žádnou reflexi nezaznamenal. Namátkou nejdůležitější zdroje:
Je zajímavé, jaká byla reakce křesťanů, především duchovenstva, ale i laiků. Jeden můj bývalý kolega farář, a snad mohu říct i přítel, třebaže je to už bezmála dvacet let, co jsme se naposledy viděli, dokonce nervózně zareagoval, že není divu v zemi, kde se k moci s mohutnou podporou voličstva dostanou lidé, jako Miloš Zeman nebo Andrej Babiš. (Dlužno říct, že svůj omyl s pokorou, u duchovenstva nevídanou, uznal)

Naopak jiní se snažili výsledky voleb zpochybňovat: Novinky.cz, to přece není solidní médium a Lidovky, no jasně, jejich vlastníkem je estébák, slouha atheistického režimu, takže je jasné, kdo a proč si takový průzkum objednal! Další kontroval leteckým snímkem z Velehradu z některého z monstrózních setkání, čímž chtěl údajný nezájem mladých lidí o náboženství zpochybnit.

Celkově lze konstatovat, že reakce církevníků byla velmi nervózní až hysterická. Shodou okolností přinesla média i jinou informaci z oblasti náboženství, ale z jiného a jiného světa - z (ne jen) egyptského islámu:

Tak kdybych je chtěl s tímhle srovnávat, asi by se čertili. Tady přeci náboženství není předpokladem ani moci ani samotného přežití. Jsme přece zemí se svobodou náboženství, tudíž i svobodou k atheismu. A přece podobnost reakcí je nápadná:
  • Nevěření je prezentováno jako úchylka,
  • jako mravní nedostatek: absence nebo potenciální narušení hodnot, nezájem o hlubší stránky života, synonymum povrchnosti.
A k tomu ještě ta podivná česká národní obsese (ano, teď si také smočím): plivat na vlastní národ. Ale Češi? Pro Čecha vždy fuj, fuj!

Musím říct, že tu nervozitu křesťanů nechápu. Jednak jsme si už dávno měli odvyknout, že by náboženství mělo být chráněno zákony či kulturou. Víra je přece vždy něco výjimečného. Věřit se nedá z musu, ať vynuceného politickou mocí, nebo pod vlivem okolí, konformní náboženství.

Ani se nepotvrzuje, že náboženství (jakékoliv) je garantem morálky. Předně svoji morálku mají i zločinecké gangy. Ne všechna náboženství mají morálku, a morálka mnohých náboženství, včetně křesťanských církví, je někdy prapodivná! Vždyť udavačství v čarodějnických procesech a podobně, nebo krytí pedofilních kněží, aby nebyla poškozena pověst církve, to vše diktovala věřícím morálka, jenom trochu naruby. O rozporuplném vztahu křesťanů k morálce jsem se obšírně rozepsal v článku Med a smetana jinde. Chci se zaměřit na jinou věc:

Že zejména v Evropě je velký odklon od náboženství už od dob Renesance a že pod racionální kritikou berou náboženské samozřejmosti za své, to je nám známo. Ano, v 80.-90. letech 20. století zachvátila českou společnost, zejména mládež, vlna religiozity. V těch 80. to byla hlavně reakce na komunistický režim a jeho uzavřenost, v 90. se zase mocně experimentovalo se vším, co bylo do té doby zakázané. Ale ještě v té době z toho tato společnost rychle vystřízlivěla a pokud si předtím náboženství dobylo nějaký kredit, prudce ho ztratilo. Nepomohly ne jen skandály duchovních, ale ani pokusy církví ukázat, kdo tu teď bude pískat. Vše samozřejmě dorazila restituce, k níž měli i křesťané sami dost rozporuplný vztah. Nic z toho však není důvodem k onomu odklonu.

V devadesátých letech se mnoho farářů utěšovalo, že koncepce dospělého, tudíž nenáboženského člověka Dietrich Bonhoeffera je mylná, což měla dokazovat právě ta vlna religiozity. Ta je utěšovala, ačkoliv ze zdrojů svého vyznání i vzdělání měli rozpoznat, že je v ní něco falešného.

Ano, je tu problém i pro tu analýzu samotnou, co je a co není zbožnost, nebo bezbožnost: když se mluví o tom, že Slováci či Moravané jsou zbožní, zatímco Češi bezbožní, nemohu souhlasit. Je zbožností to, že člověk podléhá náboženským vzruchům a hysteriím? Je to zbožnost, že chodím do kostela, protože to tak kolem mě dělají všichni, že jsem si to tak zvykl, že si nedovedu představit, že by svět mohl fungovat bez Boha? Jestli jsem od pražského arcibiskupa Duky slyšel něco moudrého, byla to před víc jak deseti lety, to ještě arcibiskupem nebyl, odpověď na otázku, co říká na bezbožnost Čechů? Řekl, že se mu tohle příčí. Jistě, Češi se k náboženství nehlásí, ale v Equadoru je 95% katolíků, zbytek evangelíci a animisté, atheismus je na 0%, přesto je tu největší kriminalita, únosy turistů, vraždy ... proti tomu turista v Čechách nic moc neriskuje. To dokazuje, že Češi jsou si vědomi, že je nad nimi nějaká vyšší autorita, ačkoliv jí neříkají "bůh". Zato čemu to věří ti "zbožní" v Equadoru, to je otázka. Ostatně katolický kněz pan Vacek z Letohradu trefně rozlišuje mezi zbožností a pobožností.

Skutečně věřící lidé, tedy podle bible věřící, by neměli víru považovat za normu a samozřejmost. Vždyť sám Ježíš nás varuje: (Mt 7, 13n || L 13, 24). Sami si svojí zbožností nemůžeme být jisti a neměli bychom na ni spoléhat! Proto, když někdo otevřeně přizná svoji skepsi vůči náboženství, měli bychom kvitovat jeho poctivost. Poctivý atheismus je upřímnější a tím lepší, než nepoctivá náboženskost. A proto by nás neměly výsledky této analýzy ani rozčilovat, ale ani zneklidňovat.

Naprosto falešné je dávat tento vztah do souvislosti s výsledky voleb, vždyť ony nedobropověstné, leč oblíbené, politiky volí především křesťané. A další z klubu, ogar z rodiny japonsko-korejských přivandrovalců, který nás straší imigranty, se na Moravě těší ohromné podpoře. Zdejší křesťané neváhají každého, kdo jej odmítá, onálepkovat jako vlastizrádce. Naopak mládež, která byla předmětem výzkumu, myslí většinou opačně, mezi 16. a 18. rokem však nemají volební práva. Jejich nezájem o náboženství tudíž volby neovlivnil.

Falešné je to i v tom, že třeba v Rusku je religiozita mezi mládeží silná; volili proto lépe, než Češi? O tom mám své pochybnosti.

Křesťané by měli skončit s považováním nevíry či nezájmu o náboženství za patologický jev. Je to prostě jednoduše tak, že náboženství lidi nepřesvědčuje. Nepotřebují ho. Ale pro skutečně věřícího by nemělo být náboženství "uspokojováním náboženských potřeb," jak tomu říkali komunisté.

Církve se samozřejmě mohou zamyslet nad tím, co dělají špatně, a jistě by se měly spíš než nad atheismem zamýšlet nad sebou. Ale v zásadě nelze říct, že nutně něco špatně dělají. Vždyť sami říkají, že víra je dar, tudíž ne povinnost. Ani povinnost Boha ji lidem dávat.

Atheismus je především důsledkem svobody vyznání. Toho, že nikdo není nucen víru vyznávat ani předstírat, což je dobře. Češi nejsou bezbožní, jen nepodléhají hysteriím tak snadno, jsou skeptičtější, kritičtější, což je dobře. A paradoxně právě to je dobře především pro věřící samotné, protože jen v takové atmosféře, kde náboženství není konvencí, kde není chráněno mocensky ani společenským tlakem, kde je výjimkou, se dá věřit upřímně a poctivě. Češi zřejmě mají méně náboženských potřeb, což mrzí především duchovenstvo, neboť by zde přes všechna varování theologů rádi nalezli nějaký navazovací bod, ale víra není uspokojováním potřeb, duchovním konzumem.

Naznačování, že si analýzu i s výsledky "někdo objednal", nějaký anciáš, je falešné. Ano, objednal. Byla to Římskokatolická církev. Prostě našla odvahu přestat snít o nějaké renesanci náboženství, a podívat se faktům do očí, hryznout do jablka, které je pro ni kyselé. Ale konečně víme, jak to je. Proto přijměme výsledky beze strachu a obviňování. Zamysleme se nad tím, proč my věříme a co bychom chtěli té své společnosti nabídnout. Je ostatně dobře, že nepodléhají náboženskému fanatismu. No jasně, nedá se asi spoléhat na to, že budou jednou nosit peníze do kostelních kasiček. Ale kdo ví. Však k víře se musí také dozrát ...

čtvrtek 15. března 2018

Otvírák na bibli 3.

Překladů je na trhu dost, také s různými praktickými doplňky
pro snadné užívání a rychlou orientaci 
Co budeme v bibli hledat?


V minulých dvou kursech jsme se naučili ujasnit si, co vlastně od četby bible očekáváme a vybrat si k další práci vhodný překlad.

Čím se budeme při výkladu řídit?

Nyní na oba kroky navážeme a zužitkujeme je. Ale také rozvineme. Jednak jsme si vybrali překlad, který nám další práci usnadní, budeme však dále pokračovat v ujasňování si toho, o co studiem bible vlastně usilujeme. Jestliže jsme si ujasnili a zaznamenali, co sami od bible očekáváme, jde teď o to zamyslet se nad tím, co bychom v bibli hledat měli, co nám ona chce sdělit a na co se při studiu bible soustředit, po čem se ptát? V zásadě jde o to, abychom se otevřeli i tomu, co sami nečekáme a nepředpokládáme. Nebudu zde mluvit o častém, biblí samotnou nepotvrzovaném tvrzení, že garantem správného výkladu je Duch Svatý. Za tímto tvrzením jsou často ambice těch, kdo se cítí být jeho nositeli. Buď si to církev, nebo jednotlivci. Duch Svatý je garantem víry (J 14, 26), v bibli je především tím, kdo otevírá "novou éru", věk (jak se mezi Židy věřilo) smíření po příchodu Mesiášově (Jo 3 || Sk 2), ale v žádném případě neomylnosti, nedává člověku do bible vstupenku bez rozumové práce (2Pt 3, 16), vůbec není na bibli, jako na nějakou esoterickou knihu, vázán. Tím operovali často blouznivci, kteří, když své nauky nemohli rozumem obhájit, prohlašovali je za vyšší, rozumu nedostupný, dokonce se jemu příčící, typ výkladu, proto se mu musí slepě věřit (Př 1, 7), ne o něm přemýšlet. Bůh však lidskou hloupost určitě nepotřebuje, vždyť je to on, kdo nám rozum do hlavy dal (Ef 5, 17). A ta slova z listu k Efezským by nás měla motivovat v dalším čtení. Duch Svatý nám pomáhá nalézt v příběhu Ježíše Nazaretského kosmický i osobní význam, zjevení boží vůle, jeho věčného záměru (Žd 1, 1-2). Tím se naše zkušenost propojí se zkušeností těch, kdo bibli, hlavně Nový zákon, psali a tak máme jistou výhodu při snaze o porozumění, ale rozhodně ne patent na všeznalství. Chci se soustředit na technickou stránku četby a výkladu bible, na to, co kromě modlitby pro to můžeme my sami udělat.


Čtení bible je poznamenáno mnoha výklady z dlouhé historie této činnosti. Vždyť musíme vzít v úvahu ne jen křesťanské potýkání s výkladem bible, ale už s židovským, na které rané křesťanství v podstatě plynule navázalo a obohatilo jej o další postupy, známé především z Alexandrie. Jako sněhová koule na sebe bible nabalila cestou dějinami spoustu výkladů, které se nám zadřely do podvědomí, ty nám porozumění usnadňují, ale nezřídka jsou i balastní, zavádějící, odvádějící od podstaty. My se nad tím nyní musíme kriticky zamyslet a udělat si v tom pořádek.

Trocha poučení z historie výkladu:

Vezměme si kupříkladu styl argumentace traktátu "Výroky otců" (Avot) z židovské Mišny, jehož III. kapitola obsahuje sérii výroků, odkazujících se s různými tvrzeními na Starý zákon. Teď není podstatné, jsou-li dobré či špatné, ale jak jsou na slova bible navázána. Např. 4. (V českém vydání ISBN 80-900895-7-7; v elektronickém 3.) výrok: "Rabi Šim'on řekl: Tři, kteří jedli u jednoho stolu a nepronesli nad ním slova Tóry, jako by jedli z obětí mrtvých, neboť je řečeno: 'Všechny stoly jsou samý zvratek a výkal, místa není (Iz 28, 8)'." Avšak tři, kteří jedli u jednoho stolu a pronesli nad ním slova Tóry, jako by jedli ze stolu Božího, neboť je řečeno: 'Promluvil ke mně: toto je stůl, který je před Bohem. (Ez 41, 22b)'" A podobných reflexí je tato kapitola plná. Nejde o to, že by bibli překrucovaly, ale že odkazovaná místa s tvrzením vůbec nesouvisejí.
Ovšem podobné reflexe najdeme třeba i v Novém zákoně, i když ne až tak odtažité. Především jsme si už od předkřesťanských dob navykli číst bibli v kratších úryvcích, často vytržených ze souvislosti. Pak máme pocit, že nám "něco říkají", nebo že "něco dokazují".

Vybíráme oddíl z bible:

Lidé (včetně theologů) většinou nedomýšlejí důsledky faktu, že bible je almanachem starých židovských a raně křesťanských spisů rozličného původu a žánrů, které vznikaly jen v lehké závislosti na sobě, žádný ovšem jako součást uzavřeného systému, kterým se bible stala definitivně až ve 4. století, nepočítáme-li fakt, že ke Starému zákonu přidala římskokatolická církev pár dalších na Tridentském koncilu v 16. století.

Obráceně je zvykem číst jen krátké pasáže: počínaje faktem, že kázat se nedá na celou bibli nebo biblickou knihu, nýbrž jen na úseky, a konče oblibou biblických citátů na záložkách a podobně. Čtenáři bible mívají dokonce své výtisky plné barevných podtržení, co se jim líbí, atd.

Ano, i my si to zkusíme na oddílku vytrženém z celku, ale nebudeme při tom zapomínat na několik důležitých faktů:
  • Oddílek patří do většího celku, proto musíme mít jasno, proč jsme vyjmuli právě ten a v rozsahu, jaký jsme použili?
  • Sám ten větší celek patří do celku nadřazeného (epistolář, Tóra, Žaltář, Starý či Nový zákon ...), proto je třeba myslet na to, jaké je jeho postavení v onom celku i v historii jeho vzniku?
  • Sám vyjmutý oddíl je v nějakém postavení v knize, ze které jsme ho vybrali. Jak do něj zapadá a jakou funkci v ní plní?
  • Aby to nebylo málo, protože nevznikal v uzavřeném systému, může čerpat i odkazovat na souvislosti, které jsou úplně mimo biblický text: na situace, zkušenosti, nebo literaturu, která součástí bible není, třeba se ani nedochovala.

Trochu jsem čekal, zda třeba nevyplyne nějaký návrh z komentářů a diskusí, bohužel, dosud nikdo nereagoval. Ale nevadí. Rozhodl jsem se použít oddíl Ř 1, 18-32, a to z těchto důvodů:
  • Jde o velmi diskutovaný oddíl, jímž bývá dokazována pravdivost všelijakých názorů:
    • dnes nejvíc v diskusi o křesťanském postoji k homosexualitě a homosexuálům,
    • je však i předmětem protestantsko katolických sporů o otázky svobodné vůle člověka a poznatelnosti Boha přirozeným rozumem.
    • dalším tématem, které s předcházejícím souvisí a které rádi řeší zejména evangeličtí theologové, je, zda zde apoštol Pavel podává obecnou anthropologii - nauku o zkaženosti člověka, nebo mluví o určité lidské skupině.
  • Tato pozice v křesťanském, dogmaticko věroučném diskursu nejlépe odhaluje fatality povrchní četby, proto se právě na něm dá nejlépe demonstrovat význam hlubšího studia.
  • Verš 18. odděluji od 17., protože přísudkem na počátku věty okázale nasazuje nové téma - zjevení (božího hněvu z nebe). Není to úplně jednoduché, ačkoliv jde o nejobvyklejší členění, ale třeba Bible 21 jej spojuje s vv. 16-17, protože už tam je téma zjevení uvedeno, a je jisté, že odtržením od předchozího verše může dojít k přehlédnutí souvislostí. Domnívám se však, že Pavel zde provedl dost výrazné nasazení nového tématu, takže si vystačíme jenom s tím, že nesmíme na širší souvislosti zapomínat.
Pro začátek výběr překladu: aktivnímu a hledajícímu čtenáři nabízím předně souhled většiny českých překladů tohoto místa ve formátu pdf. Možná se leknete, až to uvidíte, ale s dnešní technikou není moc složité a ani to dlouho netrvá si takovou pomůcku vyrobit. Hlavně už při tom si všimnete oněch překladatelských přístupů, o kterých jsem mluvil minule. Jako mnoho dalších činností při výkladu Písma Vás to přiměje k pozorné a detailní četbě.

Volba překladu:


Z vybraných textů jsem si pro další práci zvolil překlad Bible kralické z roku 1613. Není to proto, že by byl nejlepší nebo že ostatní jsou špatné. Naopak: souhled také odhaluje významovou bohatost pasáží, která četbou jednoho překladu unikne. Měl-li bych mluvit o vyloženě špatném překladu, tak je to Slovo na cestu, které ani není překladem, vůbec neodpovídá ani požadavkům "dynamického ekvivalentu", je to spíš velmi volná parafráze se svévolnými vsuvkami nepatřičných významů. I ten ale může někomu v základní orientaci po Bibli pomoct, asi jako některá "dětská" vydání bible. Ke studiu je ale naprosto nevhodný. Bibli Kralickou jsem vybral proto, že na rozdíl od ostatních (včetně Studijního překladu) zachovává přechodníky a tím i strukturu, která je pro další práci významná.

Problém s Kralickou biblí na internetu:

Zde musím na okraji zmínit problém s textem tohoto překladu na internetu: prakticky všude, kde se nabízí Bible kralická, ať už on line nebo v aplikacích, jde o stav z roku 1579 z překladu tzv. Šestidílky. To se týká i třeba Evangnetu. Může se zdát, že je to jedno. Avšak porovnáním obou překladů v souhledu zjistíme, že původní text je od toho definitivního z roku 1613 značně odlišný, významně se rozchází i s řeckým textem. Proto je třeba dále pracovat s tou poslední verzí. Ta je dostupná v mobilní aplikaci And Bible nebo na stránkách ETF UK.

Hrubá segmentace...
Struktura Ř 1, 18-32

... je nutná, protože naše mysl není skutečně schopná vnímat v celku, jen epizodicky. Podvědomě i zcela promyšleně ten, kdo něco sděluje, sám své sdělení strukturuje. Jediným problémem je, že je to jeho systém, ne náš, proto může text působit chaoticky. Abychom se v něm vyznali, musíme si ho zpřehlednit, uspořádat pro sebe. Autor mu systém dal, teď jde o to rozpoznat, jak to udělal:
  • gramatické prostředky: předložky, spojky, částice ...
  • obsahové: změny tématu nebo jeho rozvoj, dějové zvraty ...
  • vstupy či odchody osob, změna prostředí a kulis ve vyprávěních ...
  • změny rytmu atd. ...
Text Ř 1, 18-32 jsem nakouskoval na úvod - v. 18, dvojí paralelní nástin důvodu Božího hněvu - vv. 19n a 21n, Bůh je vydal vv. 24n a 26n, tedy opět paralelní texty, a konec: shrnutí důsledků Božího hněvu ve vv. 28-32, které připravují čtenáře na následující sdělení.

Postupoval jsem takto:

·        Dvojí „διοτι“ (nebo, proto) (vv. 19 a 21) odděluje gramaticky oba úseky od předchozího, čemuž odpovídá i téma.

·        Podobně dvě tematicky paralelní části vv. 24-25 a 26-27 odděluje fráze o tom, že „proto je Bůh vydal …“ (vv. 24 a 26), navíc je od sebe dělí doxologie zakončená „amen“ (v 25).

·        vv. 28-32 pak vše předchozí shrnují a připravují pokračování v následující kapitole.
Názorně si to můžete prohlédnout v příloze pdf nebo v prezentaci téhož.

Co dál?

  1. zkuste to po mně, třeba to pojmete jinak. Není jedna jediná možnost, každá má svá pro i proti. Už zde chci upozornit na důležitost debaty o postupech a výstupech.
  2. Udělejte to s jakýmkoliv jiným textem.
  3. Poznamenejte si do protokolu, který si vedete, jaká nová odhalení jste získali.
Získali jsme nyní přehled o vnitřních vztazích vybraného textu. Budeme sledovat dále jeho přesahy do celku i do jiných dokumentů.

Myslím, že už nyní je zřejmé, že tradiční otázky, které si čtenáři nad tímto textem kladou, mohou být zavádějící, že text je významově mnohem bohatší, navíc se v něm jedná o věcech, které máme sklony přezírat.

Příště se podíváme na to, jak se do textu ponořit hlouběji a začít klubko jeho významů rozplétat.
Odkaz k přístupu k pracovním a mnoha dalším materiálům

středa 21. února 2018

Otvírák na bibli 2.


Nemáme těch překladů nějak moc?

Vybrat vhodný překlad?

V minulém díle jsem Vás vyzval, abyste se pokusili nad konkrétním biblickým textem o čtenářskou sebereflexi. Zatím žádná reakce nepřišla. Snad časem. Ale než se do toho člověk pustí, ano, je tu ještě jeden krok, který  nemůžeme vynechat, nad kterým biblickým překladem budeme uvažovat?

No jistě. Bible, s níž většina čtenářů přichází do styku, není ta bible, jakou měli před očima její původní a autory cílení čtenáři. Většinou jde o překlady, a překládání je vždycky problém. Z mnoha důvodů totiž nikdy nelze text z jednoho jazyka převést do jazyka jiného, aniž se překladatel musí rozhodovat, co vyzdvihne jako hlavní, a naopak, co upozadí, nebo dokonce zcela obětuje.

Problém překladů řešil lid boží staré i nové smlouvy po celé své dějiny, tedy otázku, který překlad je ten správný, nebo vůbec, je-li správné bibli překládat? Není "slovem božím" pouze v originále? Vezměme jen v úvahu, že muslimové se svým Koránem nakládají podle podobné logiky: ať jsou jakékoliv národnosti, čtou jej výhradně v arabštině, a to i tehdy, když arabštině nerozumí! Pokud jste však četli Korán v nějakém českém překladu, pak vězte, že skutečný Korán jste nikdy nečetli.

I v běžných knihkupectvích je nabídka biblí
a překladů vskutku bohatá
Židé jsou v tomto méně rigidní, přesto ani pro ně není starý zákon či Talmud tím pravým, není-li v původním hebrejskoaramejském znění. Ale i oni potřebovali od antických dob všelijaké překlady, ze kterých dnes hlavně čerpá textová kritika.

Podobně, když začala upadat znalost původních jazyků bible - hebrejštiny s aramejštinou a řečtiny, a mezi křesťany začaly vznikat divoké překlady do latiny (vetus latina: Afra a Itala), rozhodla se západní církev do toho vnést pořádek, pověřila Jeronýma, aby mezi nimi našel nejlepší, ale on místo toho připravil nový, vlastní, známý dnes jako Vulgáta. I to bylo předmětem diskusí, ale nakonec se právě ona stala oficiálním textem této církve, v jiných jazycích neměla být šířena. Paradoxem bylo, že ne původní znění, ale už překlad!

Už před reformací však vznikaly překlady do jazyků nových národů v Evropě. Na českomoravském území byla tato činnost obzvlášť intenzivní. A je dodnes. Někdo tvrdí, že je to chyba, já za tím vidím spíš chvályhodný zájem o bibli a její význam v našich dějinách.


O překladech, které má český čtenář k dispozici, jsem psal jinde. Nebudu se tu o tom podrobně rozepisovat. Jen připomenu, že nové překlady mají těžký život, a bylo tomu tak vždycky. Lidi mívají sklon vybírat si jeden, na který by přísahali. Pro mnohé evangelíky je dodnes nedotknutelná Bible Kralická, pro některé dokonce její znění z 16. století; že její následné korekce 1603 a 1613 byly nutné, neuznávají. I po roce 1613 k nim docházelo, ale pro Biblické společnosti je rozhodující ta poslední předexilní - 1613. A přece evangelíci nezaháleli: i Komenský recenzoval Kralickou, pořizoval též vlastní překlady. Známý je nový zákon profesora Žilky. Z evangelického prostředí vzešel popud k vytvoření Českého ekumenického překladu (ČEP), k němuž se však dodnes mnozí staví s odporem, protože jen Kralická je ta pravá. Za zradu byl považován i pokus o revizi Bible Kralické, o nějž se pokoušeli dva faráři, přestože jejich vlastní motivací byla úcta k tomuto překladu a fakt, že komise, která pořídila ČEP, vlastně opustila původní plán jen Kralickou zrecenzovat, považovali rovněž za zradu a tragédii pro celou ČCE.

Katolíci, jiné církve a mnozí soukromníci (např. Miloš Pavlík), dokonce i Židé (Tóra Sicher-Hirsch) se pouštějí do překladů dál. To někteří sledují s nelibostí. V některých kruzích se dokonce šíří tvrzení, že správný je ten překlad, který byl v daném jazyce první, další už jsou svévole. I to by bylo těžké určit, který to vlastně byl. Jeden profesor evangelické teologické fakulty - tehdy Komenského evangelická bohoslovecká fakulta, prý tvrdil, že Kralická byla produktem Reformace, a pokud by měl být pořízen překlad nový, musela by proběhnout nějaká nová reformace. Jenomže dobrá církev se reformuje stále. Zastírat jistě nebudeme, že mnohé překlady nevznikly z upřímného zájmu o bibli, nýbrž v rámci konfesijních bojů, kdy se jedním překladem bojovalo proti jinému. I tak mohly ovšem vzniknout perly:

Vydavatelé biblí pamatují na všechny
věkové kategorie čtenářů.
V anglosaském světě je dodnes ceněn Překlad krále Jakuba (KJV), mladší brácha Kralické, i když je neustále recenzován, zatímco souběžně vznikají překlady nové. Zajímavé je, že pohnutkou pro krále, aby takový podnik inicioval, nebyl zájem o bibli, nýbrž strach z toho, že zvláště v kruzích independentů divoce vznikající překlady podrývají jeho autoritu. Ovšem jako král si mohl dovolit zafinancovat vznik tak důkladné vědecké obce, jaká před tím ani potom neměla obdoby svojí interdisciplinaritou: protože se v bibli objevují jevy z různých oborů, byli v komisi botanici, biologové, geografové, lékaři ... takový tým je skutečně unikátní! (National Geographic 12/2011)

Pokud jde o české katolíky, jejich laici čtou podle své nátury svobodně jakékoliv překlady. Hierarchie však vyžaduje, aby četli jen takové, které mají svolení "nihil obstat". Podmínky k udělení jsou přitom dost přísně definovány kanonickým právem článkem 825. Požadavkem přitom je, aby překlady byly opatřeny mezititulky a vysvětlivkami, aby si čtenář nevykládal některé pasáže špatně. Překlad musí být věrný originálu, současně však v souladu s "dvoutisíciletou tradicí církve". U vědomí, že překlad formuje jakousi odbornou terminologii církve a její liturgický jazyk, požaduje soulad s tradičním slovníkem. Kupříkladu jméno Ježíšovy matky musí být důsledně psáno "Maria" aby se tak odlišilo od jmen jiných Marií. Současně musí mít liturgické kvality. Myslím, že tyto požadavky mimo jiné přepínají požadavky na překlad, spojují mnoho protichůdných hledisek, jsou poznamenány nedůvěrou v rozum laiků a přehlížejí, jak dostupné jsou dnes veškeré potřebné informace. Poznamenalo to i ČEP, který "nihil  obstat" má. Katolíci však nejvíc využívají Bognerův tzv. Český katolický překlad, v rukou katolíka ovšem klidně uvidíte i Bibli 21, dost diskutabilní podnik, který Česká biskupská konference odmítla. Nihil obstat či imprimatur má ale jinak velké množství překladů.

Nekatolické církve u nás mívají vztah k překladům komplikovaný. Zpravidla se hlásí k zásadám renesanční Reformace, požadující bibli v jazyku dostupném lidu, současně k humanistické zásadě ad fontes. Jejich vztah však velmi poznamenalo rekatolizační tažení proti Bibli kralické. Některé proto jiné než Kralickou odmítají. Církev bratrská dokonce dlouho odmítala i její upravenou verzi z roku 1613, lpěla na verzi tzv. Šestidílky z let 1579-1593. Českobratrská církev evangelická sice žádný formální předpis pro užívání bible nemá, přesto se v ní traduje, že smějí být užívány jen dva překlady: Kralická a ČEP. Formálně lpí na tom, aby kázání i theologie vycházely z původních textů, z vlastní zkušenosti však vím, že pracovat s původními texty je v ní schopen málo kdo.

Nechci řešit, který překlad je "správný" či snad "nejlepší". Překlad je vždy překladem, je vždycky dobré, má-li člověk přístup k originálu, ale i to byl výdobytek Reformace (a knihtisku), že se začala překládat do všech možných řečí, i takových, které toho podle dřívějšího mínění nebyly hodné. Naopak, chtěl bych Vás povzbudit, abychom si tohoto díla předků víc vážili a snažili se jej vytěžit, co možná nejlépe, a neupínali se na jeden, i když ho máme rádi, jsme na něj zvyklí a tak dále.

Důvody, proč i tak malý jazykový prostor, jakým český nesporně je, potřebuje tolik překladů, jsou nasnadě:
  1. mění se čeština,
  2. mění se i naše poznatky o původních jazycích,
  3. zpřesňují se poznatky o biblických reáliích,
  4. objevují se nové a nové rukopisy bible, zejména pro nový zákon,
  5. hlavně však není jen jeden překladatelský přístup, a žádný není "jediný správný", každý vystihuje určitou stránku toho původního textu, zatímco jinou upozadí.
Ukázka ryze české studijní pomůcky www.davar3.net.

Práce s překlady

Co s tím čtenář? Dobré je, srovnávat si různé překlady. Ani Vás dnes nemusí děsit představa stolu plného knih, které se navíc chtějí stále zavírat. Jsou dnes na to elektronické pomůcky, ať softwarové, nebo online. I laik tudíž může mít vše po kupě, dokonce třeba v mobilu. Někdo se nad tím pohoršuje, kam to ten svět spěje, ale také čteme bibli v kodexu, ne na svitcích či dokonce na nějakých tabulkách. Modernizace četbu bible provázela od počátku. Raději se snažme těchto nástrojů maximálně využívat.

Druhy překladů a způsoby překládání

Často lidé měří kvalitu překladu doslovností, ale doslovný překlad jednak není možný, a hlavně by byl nesrozumitelný. O Bibli Kralické se někdy hovoří, jako o doslovném překladu, ale je mnohem odvážnější. Dřívější pokusy Jednoty českých bratří byly doslovné.

And Bible pro smartphony.
Doslovnost není jedinou kvalitou překladu. Důležité je uvědomit si, že text má dvě části, které si vzájemně slouží, ale rozhodně nejsou totožné: formu a obsah. Každý překladatel si především musí ujasnit, které složce dá přednost. Podle toho vznikají různé typy překladů:

Formání překlady se snaží především uchovat strukturu původního textu, často za cenu nesrozumitelnosti. Nejsou vhodné pro první četbu, ale určitě mají své místo na pracovním stolku (obrazovce) čtenáře, který usiluje o hlubší porozumění.

Smyslové překlady, často mylně označované za "volné", se snaží převést smysl maximálně způsobem přiměřeným čtenářovi a jeho jazyku. Působí přirozeněji, obětováním formy se z nich však vytrácejí některé strukturální souvislosti. Jejich životnost je krátkodobá, protože cílí na velmi konkrétního čtenáře a dobu. Jejich příprava je přitom dost náročná, jelikož víc než formální překladatel musí smyslový znát cílový jazyk, jeho literární zvyklosti a způsoby vnímání v dané době. Jejich místo je určitě u prvotního čtenáře, jsou vhodné jako misijní, ale pro hlubší studium mohou také pomoct jako svého druhu komentáře.

Estetické překlady jsou překlady, které vznikají z důvodů uměleckých. Ale už staří rukopisci se někdy snažili vnášet do biblického, zejména novozákonního textu estetické úpravy, aby při bohoslužebném čtení působily slavnostněji, učesaněji. To lze říct o celé tzv. Byzantské tradici novozákonních rukopisů, do níž patří i Textus Receptus (Stefanus), který byl podkladem většiny humanistických překladů i následných až do 20. století, tedy i Bible Kralické nebo KJV. V českém prostředí překlad vyloženě liturgického, estetického charakteru chybí. Katolický požadavek takového překladu chápu a dokonce i potřebu společné odborné a liturgické terminologie vyznavačské obce. Současně si však nemyslím, že by se na to muselo pamatovat u všech překladů. Soudím, že by se měly tyto požadavky omezit jen na překlady užívané v bohoslužbách.

Co s tou spoustou překladů?

Podrobnosti o jednotlivých překladech se dají sehnat na internetu leckde (příklad). Sám jsem se jimi zabýval ve výše zmíněném článku. Tady mi jde spíš o to, jak s překlady pracovat a jak využít jejich potenciál.

Pokud Vám nejsou původní jazyky dostupné, snadno srovnáním překladů Vámi studovaného místa v bibli zjistíte, která místa představují pro překladatele problém, ale také kolika způsoby lze třeba i Vám důvěrně známé místo pojmout.

Pokud jste naopak s to číst bibli v původním znění, ani tehdy není bez zajímavosti zjistit, jak si různí lidé nebo celé týmy s daným textem poradili, jak k nim dané místo promlouvalo? To je to, co nazývám svého druhu komentářem.

Úkol 2:

Vezměte text, který jste si vybrali pro první úkol v minulém článku, ale klidně třeba i nějaký jiný, vyberte si z mnoha nabídek o kterých jsou zde zmínky několik překladů, dejte si je do tabulky, třeba ve Wordu nebo v Excelu do souhledu - verš proti verši, a zkuste si je porovnat:
  1. v čem se shodují a kde se rozcházejí (podtrhnout nebo vyznačit)?
  2. Zkuste odhadnout, proč dochází k těmto rozdílům?
  3. Jakou překladatelskou strategii sledují autoři jednotlivých překladů?
  4. Určete, jak závažné pro porozumění textu tyto rozdíly jsou?
  5. Ujasněte si, zda Vám srovnání těchto rozdílů porozumění komplikuje, nebo naopak otevírá nové významy?
  6. Zde si vezměte k ruce poznámky z minulého úkolu, porovnejte svá očekávání s tím, jak se Vaše pochopení srovnáním překladů vyvinulo a doplňte si nové poznatky.
  7. Z překladů vyberte ten, který nejvíc vykazuje znaky formálního překladu, a ten použijte v příštím kroku, kterým se budeme zabývat v příštím díle: ORIENTACE V TEXTU.

Pro další kroky budeme totiž potřebovat takový text, který nejvíc zachovává formální strukturu textu.

Přeji požehnanou četbu.


Jedna z mnoha onlinových pomůcek: www.bibleserver.com

Pro zájemce o hlubší studium jsem připravil i pár srovnání v dokumentu pdf zde.
Odkaz k přístupu k pracovním a mnoha dalším materiálům