Prohledat tento blog

středa 14. února 2018

Otvírák na bibli 1.

V nedávné trilogii úvah o práci s biblí jsem se soustředil hlavně na pnutí ohledně výkladu bible mezi laiky odborníky. Tehdy jsem se zamýšlel nad nesmyslností tohoto sporu. Předně, kdo je to laik a kdo odborník? A není spor o kompetence k četbě a výkladu bible ve skutečnosti naprosto nesmyslným sporem o neomylnost?

Podtrhl jsem tenkrát, že kompetentní jsou k četbě i výkladu oba tábory, laici i odborníci, ale je třeba odlišit laika od diletanta, od hlupáka, který pohrdá poučením (Př 1, 7b). Kompetentní čtenář by se měl umět stále ohlížet za sebe, zda to, jak bibli porozuměl, je správné. Být zdravě sebekritický.

V nové sérii úvah bych se chtěl nad možnostmi laické práce s biblí zamyslet metodicky: jak postupovat, na co se zaměřit, a čemu se i třeba vyhnout. Budu při tom zabrušovat i do práce odborné, a to ze dvou důvodů:

  1. V minulé sérii jsem poukázal na to, že laická i odborná práce se řídí prakticky stejnými principy. Rozdíl je jen v intenzitě a hloubce, v použitých nástrojích.
  2. Laická i odborná práce s biblí se vzájemně prolínají. Za falešný přitom považuji důraz na údajnou samostatnost laické četby, která staví laiky proti odborníkům do nějaké nesmyslné opozice. K četbě bible člověk nutně potřebuje doplňkové informace, a kde je získat, než u odborníků? Pokud je nedají na internet, ani Google či Wikipedia člověku nepomohou. Nikdo samozřejmě nezakazuje laikovi bibli samostatně číst. Avšak moudrý laik radou nepohrdne. Navíc bible vznikla ve společenství a pro společenství. Čte se v obecenstvích. Konfrontace různých pohledů je vždycky obohacující, proč zrovna u bible by to platit nemělo? Přístupnost bible laikům neznamená, že si ji bude člověk číst ve skanzenu svého nitra, izolován od vlivu z okolí? Naopak, potřebuje i širší literární rozhled, komunikovat i s jinou literaturou, než je bible, aby se v bibli zorientoval. Spíš si řekneme, jak si potřebné informace opatřovat, než jak se bez nich obejít.

Začínáme ...

První, na co by se měl každý čtenář bible zaměřit, je otázka, proč bibli vlastně čte? Co od toho očekává? Pokud se Vám zdá tato otázka zbytečná, uvědomme si, že k žádnému textu nepřistupujeme bez očekávání. To pak ovlivňuje, jak čtené vnímáme. Je to podobné, jako s turistikou: kdosi prohlásil, že když si zajedeme třeba do Paříže, stejně tam nevnímáme to, jaká Paříž je, ale pídíme se po tom, co v ní už někdo viděl před námi a něco o tom napsal. Tak to bývá i s biblí. Pokud máme vyposlechnout něco nového, musíme alespoň na chvíli odhodit všechna očekávání, která nám mohou k porozumění pomoct, stejně jako nás mohou zaslepovat či mást.

Lze to vůbec? Ne. Ale je třeba se z jejich vlivu vymanit alespoň tím, že si svá očekávání uvědomíme.

Než se pustíme do četby ...

... je dobré zamyslet se nad tím, proč to dělám? Jak bibli a smyslu její četby rozumím? Co si myslím, že mi její četba přinese? Nad tím je třeba se zamyslet obecně i nad konkrétním místem, do jehož četby se chci pustit. Je dobré někam si odpovědi na tyto otázky poznamenat, a v dalších krocích sledovat, jak byla má očekávání naplněna: byla naplněna, překonána, nebo přinesla zklamání? Posunul jsem se během studia bible někam dál, nebo jen potvrdila, co jsem si už beztak myslel?

Pozorná četba:

Přečtený text si pro jistotu přečteme alespoň dvakrát, abychom se ujistili, zda nám něco neuteklo.

To je úkol číslo jedna: zvolte si konkrétní místo v bibli, a zkuste ho s touto předběžnou sebereflexí prostudovat. Když mi své zkušenosti popíšete do komentářů, budu rád.

Příště ...

... se podíváme na volbu překladů.

středa 17. ledna 2018

Četba bible - odborník vs. laik? Raději plodná spolupráce

Tímto příspěvkem shrnuji předchozí dvě studie: o Laické práci s biblí a o Odborné práci s biblí.

V předchozích studiích jsem se hlavně zabýval mezemi obojího přístupu. Zdůraznil, že laické nelze ztotožňovat s diletantským. Diletantství se však pochopitelně může dopustit i odborník. Mnohem podstatnější je však zamyslet se nad tím, odkud se bere taková polarizace? Proč a kdo vlastně třídí čtenáře bible do nějakých nesmiřitelných táborů?

Ukázka stránky Biblického slovníku
Adolfa Novotného
Vše má původ už v samotné myšlence posvátného textu. V židovsko-křesťanské civilizaci se skoro má za samozřejmé, že každé náboženství má knihu, ale v podstatě to mimo tento prostor platí jen v islámu. Snad ani Avesta neměla nikdy takovou normotvornou funkci, jako knihy Židů, křesťanů a muslimů, přičemž právě v době setkání s perskou civilizací přicházejí Židé s definitivní podobou Tóry.

Na rozdíl od Koránu není žádná část bible výsledkem práce jednoho muže, ani nepředstírá (snad s výjimkou Desatera a jeho prováděcích předpisů), že by spadly z nebe. To až pozdější židovské legendy ji, později i tzv. ústní Tóru (talmudické výklady) obestřely nadpřirozenými významy. I ty si ale udržely mezi řádky povědomí, že vznik Tóry má co dělat s dobou Ezdrášovou, neboť tou dobou končí období prorockého ducha, které je vymezeno právě postavami těchto dvou zákoníků: Mojžíše a Ezdráše. Právě důraz na konec prorokování naznačuje, v čem je význam posvátného textu: zkrotit ne(z)řízenou inspiraci proroků pevnější normou, nežli je to, že někdo přijde a tvrdí, že měl sen, vidění, že mu Bůh právě nadiktoval ...

Doba rané církve sice oživila proroctví, ale hned musela sama čelit eruptivnímu vzniku všelijakých hnutí, která hrozila rozložením církve nebo jejím zavedením na všelijaké cestičky.

Raně novověký reformační důraz na bibli a její otevření laictvu pak šel dvěma směry: už Chebský soudce hledal normu, před níž se musí sklonit i magisterský úřad církve. Již na tomto místě musím připomenout jeden motiv o inspiraci ne jen bible, ale především jejího výkladu, a tím je přesvědčení, že četbu bible, zvláště, je-li patřičně podložena modlitbou, řídí třetí osoba Trojice - Duch Svatý. Věk Ducha Svatého, je v Lukášově díle věkem církve. Etablovaná západní církev ovšem Ducha Svatého automaticky ztotožnila s církevním úřadem a jeho mandátem. Proto Chebský soudce nemohl za rozhodčího ve sporech Husitů s církví označit Ducha Svatého, jak zástupci církve požadovali, neboť by to bylo zase magisterium, kdo by měl poslední slovo. Proto byla jako arbitr jmenována bible, což pak bude znamením celé renezanční reformace. Současně však bylo třeba i zde krotit hnutí, která se svezla s reformací a opět hrozila vnášet do křesťanství chaos.

Tohle se stalo trochu osudným Janu Amosovi Komenskému, který do konce života věřil na obnovu starozákonního proroctví, stával se tak ovšem obětí různých falešných proroků - Drabíka, Poniatovské a dalších.

Ukázka Synopse s textově kritickým aparátem
Pokud ovšem reformace dávala už od Valdése bibli do rukou laikům (to ovšem i hnutí Devotio moderna), pak se tím nikdy nevymezovala proti odbornosti výkladu, jen proti neomylnosti, kterou si při jejím výkladu a aplikaci osobovaly vrchní církevní úřady, které často opravdu přímo i laické čtení zakazovaly! (Karel IV. byl žádán papežem Urbanem V., aby zakázal čtení bible v němčině v Praze). Ovšem reformace, která na jednu stranu kladla důraz na čtení bible v národním, tudíž laikům srozumitelném jazyce, místo latinského překladu, zároveň přijala humanistickou zásadu "ad fontes" (zpátky k pramenům), která vedla ke studiu bible v původních jazycích: hebrejštině, aramejštině a řečtině. To vedlo následně k nutnosti dalšího studia, a proto jistou dávku vzdělanosti předpokládá. Tu zdůrazňoval i Luther v korespondenci s Lukášem Pražským, který byl dřív k vzdělanosti nedůvěřivý, později se dal přesvědčit.

Ovšem církevní úřad nebyl v reformaci zbaven své neomylnosti, aby se neomylným stal každý jouda, který se naučí číst a psát. Je jisté, že reformace vyvolala tlak na veřejné vzdělávání, jak jej už před Komenským požadoval německý pastor Ratichius, až si někdy lidé kladou otázku, zda v reformaci není spasení podmíněno určitou úrovní vzdělání. Ratichius, Komenský, ale i jejich souputníci z opačného, z katolického tábora, požadovali vzdělání právě proto, aby si byl každý člověk sám schopen dovodit, které náboženství je pravé. Jestli však občas slýchám a čtu, že rozdíl mezi katolictvím a evangelictvím je v tom, že katolíci mají jednoho papeže, zatímco každý evangelík je si sám sobě papežem, pak je to všechno špatně. Reformace měla institut neomylné autority odbourat docela. Proto se o čtenářích bible, kteří chtějí být neomylní, ať už pro své vzdělání, úřad, či dokonce nevzdělanost, vyjadřuji dost neuctivě. Je to jen projev hlouposti, a zbožnost by hloupá být neměla.

Reformace právě proto vyvolala potřebu všeobecného vzdělání, aby člověku víru nediktovala moc nějakého úřadu, ale také, aby laický čtenář měl po ruce všechny dostupné informace. Proto se může někdy zdát, že evangelické bohoslužby mívají až jakoby školský průběh. Než se nad tím ale pohoršíme, pochopme, že vzděláváním se přece nikomu neubližuje. Naopak: rozšiřují se jeho obzory a kompetence. Ale přesně toho se bojí hlupáci - ne nevzdělaní či neotitulovaní lidé, ale lidé, kteří mohou mít vysvědčení a doktoráty z prestižních universit, avšak dále se vzdělávat už nechtějí.

A právě na takové cílí falešní proroci, kteří vycházejí jejich lenosti vstříc, když je ujišťují: "ty přece žádné vzdělání nepotřebuješ!" Je otázkou, proč to dělají? Snad proto, že hloupý člověk je snáze ovladatelný, snad proto, že chtějí ospravedlňovat hloupost vlastní, kdo ví? Setkal jsem se i s duchovními, kteří právě proto, že si chtěli vystačit jen s tím, co se naučili na fakultě, nebo dokonce jen s tím, s čím už na ní šli, nechtěli mít moc poučené farníky, aby jejich hloupost neprohlédli. Ovšem tvrdit, že odborníci berou laikům bibli z rukou, když je upozorňují, že pouhá prvoplánová četba je matoucí, je blud.

Reformace právě kvůli tomu vyvinula instituty, které mají laikům pomoci od diletantství. Evangelický kazatel by neměl nutit lidi, aby jeho slovu v kázání věřili, protože on má školy, on je pověřen církví, aby vykládal bibli, nýbrž musí svá tvrzení vysvětlit a obhájit. Aby i laici byli s to sledovat jeho výklad, byly vyvinuty další nástroje: nedělní školy, setkávání různých věkových i profesních kategorií nad biblí, biblické hodiny a podobně. V neposlední řadě různé pomůcky: populární literatura, biblické slovníky, konkordance, synopse, komentáře ... a vynalézají se další, dnes zejména elektronické.

Ti, kdo upřednostňují onen dělnicko rolnický, diletantský výklad Písma na základě dojmů na první přečtení, vůbec reformační přístup k bibli nepochopili.

Setkával jsem se, a to i jako student bohosloví na KEBF a ETF UK, se spojováním četby bible s působením třetí osoby Trojice - s Duchem Svatým. Přiznávám, že u profesorů to určitě nikdy nemělo ten význam, že by existovala jako nějaká nadpřirozená výkladová instance, která by zasvěcenci prostředkovala neomylnost; spíš motiv čehosi, jako tajemství, které ovšem nestojí v protikladu k rozumu, jen upozorňuje, že jsou i skutečnosti, které jeho možnosti přesahují, čehož si však je pravá racionalita vědoma i mimo zónu náboženství a nadpřirozena. Ano, spíš šlo o rozměr motivace k slyšení slov Písem svatých, tedy, že se stávají něčím, co se nás týká osobně. A to je i místo Ducha Svatého v novozákonním užívání: Duch je zde tím, kdo sjednocuje Otce se Synem (J 14-16), zároveň následovníky Kristovy navzájem (1Ko 12, 13). Připomíná jim jeho slova, dokonce umožňuje rozpoznat, čím slova staré smlouvy o Kristu svědčí. Nikdy však není prostředkovatelem neomylnosti člověku - vždyť i Pavel, spoluautor bible (!) připomíná, že neví všechno, jen jako v zrcadle, jako v hádance (1Ko 13, 12), pročež je diskutabilní, dělá-li někdo z bible studnici stoprocentně neomylných výpovědí v každém detailu! Hlavně otvírá nový věk smíření po soudu a důvěrnější vztah mezi lidmi a Bohem (např. 2Ko 3, 17; Ga 4, 6), má i morální význam (m.j. Ga 5, 22) a mohli bychom pokračovat. Není však vázán na bibli. To by bylo z mnoha ohledů problematické, protože ani není přesně definován její rozsah (např. pokud jde o Apokryfy/deuterokanonické knihy, ale i v novém zákoně narážíme na odkazy ke knihám, které se nakonec v žádné podobě do bible nedostanou). Myšlenka, že Duch Svatý prostředkuje nějaký nadrozumový výklad bible, z ní dělá tu kouzelnou knihu a otvírá brány lecjakému šarlatánství, protože brání rozumovému prověřování takového výkladu, nárokuje si slepou důvěru, ale toho biblický Bůh neužívá (např. 1J 4, 1). Jakékoliv čarování s nadpřirozeným výkladem bible, který se vymyká kritickému rozumu, je tudíž sám o sobě bohapustým rouháním, ať jej užívá jednotlivec, nebo církevní úřad.

Tato představa se zrodila mezi 16. a 17. stoletím v hnutí pietismu. Johann Arndt, stejně jako po něm hlavní osobnost tohoto hnutí Philip J. Spener došli mylnou četbou Ef 3, 16 a Ř 7, 22 k tomu, že mezi lidskými orgány se nachází "duchovní jádro" člověka, na které navazuje Bůh, když člověka oslovuje. Tomuto orgánu začali říkat srdce, čímž zjevně mysleli jiné srdce, nežli krevní pumpu. Tento orgán je styčným důstojníkem Ducha Svatého, tudíž to, co "obráceného", "hluboce věřícího" člověka napadne při četbě bible, je výkladem přímo Ducha Svatého. Právě tato úvaha je sama o sobě dokladem toho, jak je takový model četby bible nepoužitelný. Je to totiž sám takový střelný nápad nepoučené mysli, který vyvozuje závěry, na které autoři vůbec nemysleli. Pietisté sice mají na svoji omluvu to, že nemohli ve své době vědět nic o Gnózi a o tom, že se apoštol chtěl proti jejich představám, blízkým pietistické anthropologii, naopak vymezit. Avšak pozornější četba je mohla varovat, že "vnitřní člověk" je tak vzácně použitý obrat, že je těžko obhajitelné konstruovat na něm závěry s tak dalekosáhlými důsledky.

Problém pietismu spočívá v tom, že si nebyl vědom toho, že své domněnky formuluje v určitých společenských souvislostech. Vznikl v Německu a rozšířil se do skandinávských zemí, jimž je společné, že je tu protestantská církev církví státní, mocensky podporovanou. Sepětí konfese s politickým postavením vedlo ke vzniku ortodoxie, tedy v podstatě omílání "správných" dogmatických pouček, které bylo též obsahem universitního theologického studia. Proti této formální víře postavil pietismus "pravou", "vnitřní", emocionální víru. Jelikož biflování dogmatik ztotožnil mylně s "rozumem", postavili proti němu cit. Rozumový člověk je povrchní, citový je hluboký. A právě tady začíná konflikt rozumného čtení bible hlavou s citovou četbou srdcem. I z biblického hlediska je to nesmysl, mezi čtenáři bible to však straší dál. Pietismus předjal dobu, které je dnes v módě říkat postfaktická: pro ně nebylo důležité, o čem bible je, ale jak ji prožívají. Odsud už je jen krůček k popírání přírodovědeckých objevů, stejně jako objevů na poli vědecké biblistiky, jelikož důležitější, než vědět, jak svět vznikl a funguje doopravdy, jak a proč se taková knížka psala, je důvěřovat bibli a prožívat její slova. A tady se řadí do nesmiřitelných táborů universitně vzdělaní profesionálové (prý nevěřící, pochybující) proti pevně, ve svém nitru zakotveným, introvertním laikům - diletantům. Představa se fatálně zahnízdila i v kruzích, které pietismu odporují.

Jak odlišit laika od profesionála? Jedině tím, že profesionál se biblí zabývá z profese, jednoduše řečeno, že mu za to platí. Ale vzdělání, to nejsou školy nebo tituly, jak se často říká, nýbrž rozhled a schopnosti. Zatímco dnes absolventi theologických fakult v praxi rychle zapomínají, co se v biblistice naučili, jejich laičtí svěřenci se mohou s pomocí internetu dozvědět i víc, než co člověk na fakultě získá, a to včetně kompetence, která odumírá u farářů nejdříve - znalost biblických jazyků.

Mezi laikem a profesionálem je naopak potřebná vzájemná symbióza. Pokud profesionál neshrne výsledky svého úsilí do podoby přístupné laikům, zůstane z něho mrtvý kapitál, dobrý tak pro budování akademické kariéry, ale bez praktického významu. Na opačné straně, laik, potřebuje poznatky člověka, kterému je dáno se biblí zabývat intenzivněji a s větším rozhledem. Avšak ani pro profesionály nemůže být bez zajímavosti, jak bible k lidem mluví, jak a čím je oslovuje. Nakonec i mezi profesionály, stejně jako mezi laiky, by měl probíhat intenzivní rozhovor, neboť, jak říká lidové přísloví: "víc lidí víc vidí." Z psychologického hlediska: každý jsme jinak zaměřen a v zádech nám pracují různé zkušenosti, proto si nabízíme pohledy, které jsou jiným nedostupné. Čtenáři bible ale mívají sklony k ideologickým sporům, které jim sdílení zkušeností znemožňují.

Ideální tudíž je, když laici i odborníci poctivě studují bibli. Berou ji jako to, čím doopravdy je: tedy souborem knih, které vznikli v různých dobách, dokonce i v odlišných prostředích. Vyjadřují se různými způsoby: vypravováním, poezií, napomínáním, dopisy, dokonce i mythem. To také ovlivňuje jejich význam, neboť básničku nelze číst stejně, jako vypravování. Oba by si měli klást otázku, o čem to je, kdo a proč to napsal, proč se to do bible dostalo, jaký je vztah určitého místa k jiným místům, nebo k dějinám lidu božího, ať staré nebo nové smlouvy? Odsud teprve můžeme přemýšlet, co to může znamenat konkrétně pro nás dnes? Ale hlavně se musíme mít celou dobu na pozoru, jestli si tam třeba nevědomky nevkládáme to, co bychom tam chtěli najít? Rozumíme tomu? Je všechno tak, jak si to myslíme, jak nám to někdo kdysi vyložil?

To dělají oba typy poctivých čtenářů, i když na různé úrovni. Odborník připravuje hodně příruček: komentáře, slovníky a publikace o konkrétních knihách nebo jevech v bibli, kterým by měl laik moudře, tedy kriticky, ne slepě, ale také ne s apriorním odmítáním, naslouchat a využívat jich. Produkce je u nás trochu chudá, ale i tak toho vychází dost, zejména z nakladatelství Mlýn, ale i z jiných. Většinou však od zahraničních autorů.

Důležité je však také živé sdílení. Církve za tímto účelem vyvinuly víše zmíněné příležitosti: už samotné kázání v kostele je (mělo by být) výkladem Písma, jsou katecheze, výuky náboženství, biblické hodiny, při kterých je možné se ptát a hledat s odborníkem (jím by měl každý farář nebo katecheta být) odpovědi na všechny tyto otázky.

Jindy se budu věnovat konkrétním postupům při čtení bible. Zde jen chci říct, že čtenář bible není nikdy izolován, není odkázán jen na sebe nebo jen na nadpřirozenou pomoc od Boha, jak si mnozí myslí. Myslí si také, že četba bible, má-li být dostupná laikům, musí být jednoduchá. To prostě nejde. Starý text z jiné civilizace nemůže logicky být po dvou až třech tisících letech jednoduše srozumitelný. Laik musí s odborníkem spolupracovat, ale to není totéž, jako by laikovi někdo bibli upíral. Jediné, co lze laikovi i odborníkovi upřít, je neomylnost. A v tom je omyl oné polarizace četby bible, která odborníky vnímá, jako odborným studiem zkažené.

neděle 31. prosince 2017

Novoroční zamyšlení nad jednou adventní písní

Když v roce 1979 vydala Českobratrská církev evangelická svůj (tehdy nový) zpěvník, hned mě tam zaujala píseň Noc ke konci se kloní pod číslem 277. Působivá byla už svojí melodií, ale i slovy, která velmi podmanivě vystihují adventní a vánoční naději.

Později mě zaujala i jinou věcí, totiž, že ačkoliv v německém originálu je ve 3. verši odkaz na lukášovské jesle, český hovoří o "chudé skalní sluji", což je zřetelný vliv apokryfního, nekanonického Jakubova protoevengelia. Narazil jsem na to v době, kdy jsem se těmito evangelii zaobíral a zajímalo mě, jak mocný je stále jejich vliv. Autora překladu se již zeptat bohužel nelze.

Text i melodie pocházejí z německých zpěvníků. Autor překladu Miloslav Heryán zřejmě čerpal z východoněmeckého Evangelisches Kirchengesangbuch (EKG), kde je pod číslem 14; v novějším Evangelisches Gesangbuch (EG) z roku 1994 je pod číslem 16. Počítá se s ní i v Novém evangelickém zpěvníku, plánovaném na rok 2018, ale už teď jsou náznaky, že se plánovaný termín ke 100. výročí této církve dodržet nejspíš nepodaří.

Nyní se chci ale zamyslet nad jistou stránkou této písně, kterou působivé obrazy i melodie tak trochu zastiňují, totiž, že noc, o které se v ní zpívá, byla tmavá skutečně dost.

Kritici onoho novostarého zpěvníku z roku 1979 často hovoří o tom, že jsou v něm údajně zbytečné informace o autorech, dobách vzniku a původu písní, samozřejmě s oním oblíbeným argumentem všech pitomců, že "to přece nikoho nezajímá". Nevím, jak koho, a nebudu ze svého zájmu dělat po vzoru hlupáků obecný závěr, ale pro mě rozhodně tyto informace podružné nejsou, naopak mnohé odhalují. Možná je nás málo takových, kdo se i o to zajímáme, ale určitě nejsem sám, a i jiné by to zajímat mělo. Ostatně v německých i jiných zahraničních zpěvnících si dovolí "obtěžovat" zbožné pěvce mnohem hutnějšími informacemi. U této písně však zarazí, že jen u autora textu zaznamenáme rok vzniku, u melodie sotva jeho jméno. Ročník textu je 1938 a jinde se dozvíme, že melodie dokonce 1939. Kdo není úplným historickým ignorantem jistě brzy pochopí, že to nebyly roky zrovna pohodové, zejména pro naši vlast ne, ale ani pro zbytek světa. Rozhodně však ne pro autora textu. Pro jeho soukromý život to byla doba temná obzvlášť!

O autorovi textu Jochenu Klepperovi lze sehnat pár informací, vždyť jeho život byl předčasně ukončen čtyři roky po sepsání této písně. Byl však úspěšným spisovatelem prusko-evangelického románu. Ano, byl to evangelík a byl to Prus, příslušník národa, který má v českých zemích poněkud pachuť, a který nám mylně splývá s němectvím když zapomínáme, že Němci nejsou národem jedním. Co je však mnohem zajímavější je fakt, že byl v době tvrdých protižidovských zákonů, které postihovaly i Němce samotné, když "mrvili rasu" obcováním s Židy, ženatý s Židovkou, se kterou se i přes nátlak úřadů a perzekuci odmítal rozvést. Nakonec byl roku 1942, v roce, kdy se rozeběhlo tzv. "konečné řešení židovské otázky", při výslechu utýrán k smrti. O osudu jeho ženy jsem se nedočetl nic, ale asi nebude těžké si ho domyslet.

Pokud nám leccos, čím procházíme, připadá temné, teprve když poznáme pozadí textu písně známe, pochopíme, co je opravdová tma: tunel, na jehož konci žádné světlo nezáří. Ale on i tak to světlo někde dál tušil, a rozhodně nešlo jen o jeho osobní záchranu.

Mnohem podivnější je Johannes Petzold, autor melodie, později uznávaný odborník na hymnologii, muzikant, skladatel i pedagog. Ten se naopak dočkal vysokého stáří a spokojeného pozemského života. Jestli k sobě dva lidé rozhodně nepasují, pak tito dva autoři písně. Zatímco textař byl pronásledován nacistickým režimem, druhý byl nadšeným nacistou. Už jako začínající učitel založil nacistické odbory pro učitele a v době, kdy složil melodii, byl dobrovolně odveden na frontu, kde bojoval za svého Führera a jeho zrůdnou ideologii. Pro něj temnota mohla symbolizovat nepřátele tohoto režimu. Když se ale po úrazu vrátil domů, narazil na protinacistickou odbojářku (ano, lidi, Němci byli i v protinacistickém odboji, i když to historici dodnes popírají, či aspoň bagatelizují), která mu napravila hlavu. Konec války jej tedy zastihl jako odbojáře, takže kádrově čistého, tudíž mohl rozvinout po válce svoji kariéru.

Na té písni je pozoruhodné, že je dvojí temnota: kolem nás, ale i v nás. Jeden byl obklopen temnotou, a přece mu ji prozařovala víra a naděje. Druhý si možná myslel, že je obklopen temnotou, ale fakticky ji měl v sobě. Pokud hledal světlo, pak špatně, protože nevěděl, proti jaké temnotě by jej měl hledat. Jeho světlem se stala jeho životní láska, která mu ale napřed ukázala, kde je ta jeho tma.

Poučné je, že člověk může být morálně prohnilý, nebo alespoň pomýlený, ale to neznamená, že by nemohl být skvělým muzikantem. I to je jiskřička světla, která se může rozzářit v nečekaném momentě.

Možná tyto okolnosti byly při vydání zpěvníku upozaděny, protože by mohly dráždit tehdejší cenzuru, ale i jemnocit zbožných pěvců. Ale dějiny víry jsou plné různě temných okamžiků, a někdy je temnota současně vnější i vnitřní. Důvěra v Boha jednomu pomůže držet správné principy, i za cenu své oběti, druhému opustit ty chybné a nalézt správnou cestu. Pro mě je na tom obzvlášť působivé, že v příběhu obou autorů sehrály kromě Boha velmi výraznou roli ženy a jejich láska k nim. Láska je tím světlem, ať už k Bohu nebo lidskému partnerovi, které umí prozářit i ty nejhutnější tmy, zejména, když nejsou kolem nás, ale v nás, kde jsou nejtemnější.

Známe-li pozadí písně, určitě se nám bude jinak zpívat.

Kéž ve světle i ve tmách dokážeme v příštím roce 2018 zpívat k chvále Boží a s jeho pomocí s našimi milovanými na vzdory všem tmám, které nepřijít nemohou.


čtvrtek 28. prosince 2017

Biblická nedorozumění

Kdysi se mě pokusil jeden farář stáhnout na svoji stranu slovy: "mimochodem, bratře, také považujete určitě chatové diskuse na internetu za nešťastné?" Musím mu odporovat. Že bychom si lépe porozuměli v hospodě, tváří v tvář, to jisté není. V internetu chyba není, ale v lidech. Na internetu je to jen víc vidět. Jsem naopak rád, že lidé diskutují, dokonce o víře a bibli. Že to končí v hádkách a neporozumění, v tom ať raději zpytují své svědomí (Mk 7, 14-23).

Na jednom chatu položilo jisté děvče otázku, jestli by někdo neměl něco k výkladu Ef 5, 22-24, prý potřebuje vyzbrojit na jakousi debatu. Neřeklo o čem, ani co tam chce zastávat, ale evidentně šlo o otázky, které je dnes v módě nazývat "genderové", a patrně se snažila vymanévrovat pozice mezi pravdivostí bible a rovnoprávností žen. Zajímavé byly odpovědi. Většina jí upozorňovala, že je třeba zohlednit širší kontext, pojmout do toho i vv. 22-29 (že k tomu patří i 5, 30 - 6, 9, to ovšem nepřipomněl nikdo).

Pozitivní bylo, že se jí nikdo nepokusil setřít tvrzením, že to tak prostě být má, žena ať je svému muži podřízena, a konec. V mnoha křesťanských rodinách se to tak ovšem praktikuje. Jen v současné době, kdy se vyrovnáváme s islámem, se klade důraz (a bylo to už ve středověku) na lepší postavení žen v křesťanském prostředí, než v islámském. Proto připomínka podřízenosti žen by se asi špatně vyjímala, ale v osmdesátých i devadesátých letech minulého století to mnozí prezentovali, jako křesťanský, Bohem žádaný model rodinných vztahů, dokonce i za pomoci "psychologických" argumentů. Stejně se ovšem postupovalo i v následné diskusi, která se zamotala na tom, proč muži úcta, ženě láska .... Celá diskuse prozradila, že si vlastně všichni debatéři nevědí rady s biblí a s ideály rovnosti: jak to na sebe napasovat?

První kolo spočívalo v tom, že jistý člověk onomu děvčeti text "vyložil": vyprd odzbrojující výklad v duchu, jak to je, takový, který neřekne nic až tak špatného, ale celý text, s jeho intencí a dynamikou, jednoduše zabije, usmrtí. Ten byl v tom duchu, mají-li být ženy podřízené, tak ať chlapi milují až za hrob. Nic proti tomu, ale neseděl mi v tom ten podivný schematismus. Tím byly prosyceny i další úvahy, jako že muži a ženy jsou jinak nastaveny, že to tak napsal ten a ten strejda psycholog: muž přinese domů výplatu, to je jeho vyznání lásky, pak si pustí hokej. Žena by si chtěla popovídat - staré, otřepané stereotypy. Nedávno na Fcebooku někdo třeba zrecykloval tvrzení, že "muži si povídají s ženami, aby s nimi spaly; ženy spí s muži, aby si s nimi povídali". Stupidní stereotyp, předpokládající u muže sexualitu, naproti tomu u ženy asexualitu. Mnohokrát už bylo ukázáno, že ženy rozhodně asexuální nejsou, a ani muži necloumá jen pohlavní chtíč. Ale zejména mezi křesťany jsou tyto rádoby psychologické zkratky velmi oblíbené.

O čtení bible jsem se i v souvislosti s dotčeným oddílem vyjádřil v poněkud delší a komplikovanější studii Úvahy o autoritě bible. Rád bych se k tomu nad textem Ef 5, 21 - 6, 9 poněkud jednodušší formou vrátil. Pro lepší pochopení ještě nabízím ke stažení v pdf. pomůcku jak v češtině, tak v řečtině.

Ukázka české verze:



úvod
17 Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci.
21. V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým:
18. Ženy, podřizujte se svým mužům, jak se sluší na ty, kdo patří Pánu.
19 Muži, milujte své ženy a nechovejte se k nim drsně.
22 ženy svým mužům jako Pánu, 23 protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil. 24 Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům.
25 Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, 26 aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; 27 tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná. 28 Proto i muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. 29 Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně. Tak i Kristus pečuje o církev;
3, 1. Stejně i vy ženy, podřizujte se svým mužům; i když se někteří z nich vzpírají Božímu slovu, můžete je beze slov získat svým jednáním, 2 když uvidí váš čistý život v bázni Boží. 3 Pro vás se nehodí vnější ozdoba - splétat si vlasy, ověšovat se zlatem, střídat oděvy - 4 nýbrž to, co je skryto v srdci a co je nepomíjitelné: tichý a pokojný duch; to je před Bohem převzácné. 5 Tak se kdysi zdobily svaté ženy, které doufaly v Boha. Podřizovaly se svým mužům, 6 tak jako Sára poslouchala Abrahama a 'nazvala jej pánem'. Vy jste jejími dcerami, jednáte-li dobře a nedáte se ničím zastrašit.
7 Stejně i muži: když žijete se svými ženami, mějte pro ně porozumění, že jsou slabší; a prokazujte jim úctu, protože jsou spolu s vámi dědičkami daru života. Tak vašim modlitbám nebude nic překážet.
30 vždyť jsme údy jeho těla. 31 'Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo'. 32 Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev. 33 A tak i každý z vás bez výjimky ať miluje svou ženu jako sebe sama a žena ať má před mužem úctu.
vztah rodičovský
20 Děti, poslouchejte ve všem své rodiče, protože se to líbí Pánu.
21 Otcové, neponižujte své děti, aby nemalomyslněly.
6, 1. Děti, poslouchejte své rodiče [v Pánu], protože to je spravedlivé. 2 'Cti otce svého i matku svou' je přece jediné přikázání, které má zaslíbení: 3 'aby se ti dobře vedlo a abys byl dlouho živ na zemi.
4 Otcové, nedrážděte své děti ke vzdoru, ale vychovávejte je v kázni a napomenutích našeho Pána.
× × × × ×
vztah otrocký
22 Otroci, poslouchejte ve všem své pozemské pány, nejen naoko, abyste se jim po lidsku zalíbili, nýbrž ze srdce, v bázni Páně.
23 Cokoli děláte,
dělejte upřímně,
jako by to nebylo lidem, ale Pánu, 24 s vědomím, že jako odměnu dostanete podíl na jeho království. Váš Pán je Kristus, jemu sloužíte. 25 Kdo se dopouští křivdy, dostane za to odplatu. Náš Pán nikomu nestraní.
4, 1. A vy, páni, dávejte otrokům, co jim spravedlivě patří. Pamatujte, že i vy máte Pána v nebi.
5 Otroci, poslouchejte své pozemské pány s uctivou pokorou a z upřímného přesvědčení jako Krista. 6 Nejen naoko, abyste se zalíbili lidem, ale jako služebníci Kristovi, kteří rádi plní Boží vůli 7 a lidem slouží ochotně, jako by sloužili Pánu. 8 Víte, že Pán odmění každého, kdo něco dobrého učiní, ať je to otrok nebo svobodný.
9 Vy páni, jednejte s otroky také tak a zanechte vyhrůžek. Víte přece, že jejich i váš Pán je v nebesích, a ten nikomu nestraní.
2, 18 Služebníci, podřizujte se ve vší bázni pánům, nejen dobrým a mírným, nýbrž i tvrdým. 19 V tom je totiž milost, když někdo pro svědomí odpovědné Bohu snáší bolest a trpí nevinně. 20 Jaká však sláva, jestliže budete trpělivě snášet rány za to, že hřešíte? Ale budete-li trpělivě snášet soužení, ač jednáte dobře, to je milost před Bohem. 21 K tomu jste přece byli povoláni; vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. 22 On 'hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest'. 23 Když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě. 24 On 'na svém těle vzal naše hříchy' na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti. 25 'Jeho rány vás uzdravily.' Vždyť jste 'bloudili jako ovce', ale nyní jste byli obráceni k pastýři a strážci svých duší.




 [JD1]               vztahy: Tato struktura pochází z Aristotelovy Politiky, kapitoly 3,5nn. Přímá inspirace touto knihou není prokázaná, ani nutná, ač Aristotelovo dílo se právě v těchto dobách stalo populárním mezi správními úředníky Říše římské, četli jej i císaři. Aristotelés studuje společnost od primárních článků, a tím základním je rodina. Vztahy uvnitř „dokonalé domácnosti“ (οικια τελεια) rozděluje na tyto tři od „nejnižší“ po nejvyšší:
vztahy v aristotelově pořadí
pořadí v Ef 5, 21 – 6, 9 (Kol 3, 17 – 4, 1)
pořadí v 1Pt 2, 18 – 3, 7
δεσποτης      ×            δουλος   (pán       ×       otrok)
3.
1.
ποσις*          ×            αλοχος* (manžel ×       manželka)
1.
×
πατηρ           ×            τεκνα     (otec      ×       dítě)
2.
2.
* pojmy v NZ neznámé
               Základním vztahem v domácnosti jsou otroci × svobodní (3,1nn). Také tzv. „Haustafeln“ prochází základní vztah nadřízení (muži, rodiče, páni) a podřízení (ženy, děti, otroci).

 [JD2]               vztah rodičovský:            Jistá pavlovská ilustrace v Ga 4,1 napovídá, že tento vztah měl v dané době blízko ke vztahu následujícímu: δεσποτικην.
Zde je třeba připomenout, že právě tento vztah hraje v Judaismu mimořádnou roli (viz Desatero), že v židovských představách je neúcta k rodičům jedním ze znaků „gójství“ (Ř 1, 30). Na řadě míst Pavlových epištol, zejména v obou listech do Korintu, lze doložit, že své poslání vůči pohanům (εθνη, εθνικοι = גוים) chápal v tom smyslu, že je od jejich „gójství“ očistí (1Kor 12, 2).

 [JD3]               vztah otrocký:  ××× 


Když si onen dotazovaný text takhle srovnáme, zjistíme první důležitou věc: texty z Kol a Ef patří do stejné generace novozákonních spisů. 1Pt je pozdější, ale vzniká v podobném klimatu. V této tradici, která hovoří o vztazích v domácnosti, působí podání Ef jako nejpropracovanější.

Neméně zajímavé je, že všechny tři texty (tedy s jistou výhradou i Pt), je možné srovnat do dvou sloupců, přitom v prvním jsou ti, kteří byli v dané společnosti (řečeno adornovsky) "znevýhodnění", zatímco ve druhém "zvýhodnění".

Zaujati dnešními otázkami přehlížíme fakt, že společnost, do níž je text adresován, se od té naší dost podstatně liší: předně považujeme ideály rovnosti už přes dvěstě let za samozřejmost, nadto už v hlubokém středověku považovala křesťanská společnost otrokářství za pohanskou zvrhlost, zatímco zde není tento jev problematizován vůbec; otrocký stav je samozřejmostí, stejně jako třeba v Desateru. Lidi, kteří považují podřízenost ženy v křesťanské rodině za boží vůli, kupodivu nikdy nehorují pro obnovu otrokářství, ale "bible tu hovoří naprosto jasně". Jenomže tohle snadno podceníme, zaujati opět novodobým tématem: rovnost mužů a žen.

Děvče, které naneslo Ef 5, 22-24 do diskuse, bylo tak zaujaté "gendrovou" otázkou, že text vytrhlo z přímých souvislostí, a zároveň i z následujících, souvisejících napomenutí. Samozřejmě i ze širších dobových i z toho, "jak se tehdy v církvi o dané věci psalo", ale i z toho, jak se o tom psalo v tehdejší společnosti, a co mohli mít pisatel i adresáti před očima.

Ještě zaslepenější však byli ti, kdo přijali tupě její téma, a rovnou se snažili apoštoly i Boha bránit hned na dvou frontách: v jejich neomylnosti i spravedlnosti - Bůh je přeci moderní, moderní i v otázkách rovnosti pohlaví. Pokud mluví tak v případě žen, onak v případě mužů, má k tomu jistě své důvody. Ty ale musejí být jeho advokátovi srozumitelné, on musí poznat mysl Páně. A tak fabuluje o psychologii mužů a žen. Proč ne i o psychologii dětí a rodičů, nebo otroků a jejich pánů? Prostě moderní témata (údajné) mužské a ženské psychice byla tehdejším pisatelům vzdálená.

Jak tedy číst ne jen tato místa v bibli? Především se osvobodit od všech zájmů: prosadit, nebo vyvrátit nějakou myšlenku, nebo dokonce nutit se se vším, co v bibli je, souhlasit. Naopak, před Bohem musí být i v tom čtenář poctivý, že si jasně řekne, co mu třeba nejde zrovna pod nos.

Zároveň je ale třeba určitého odstupu, který umožní zeptat se, o co autorovi (autorům) vlastně šlo. Skutečně chtěli popisovat závazný křesťanský nebo biblický model rodiny? Všem třem předchází určitá předmluva, i když u Pt je trochu složitější. V pavlovských spisech jde zjevně o cosi, co bychom mohli nazvat bohoslužbou všedního dne, zatímco Pt mluví o křesťanské svobodě, kterou však nelze zaměňovat za bezohlednost či vzpupnost - křesťan má mít ke všem lidem úctu, i k takovým, kteří jí nejsou hodni.

Nejpropracovanější verze z Ef hovoří o tom, že i intimní vztahy křesťana mají odrážet to, čemu se u Krista naučil. Na prvním místě (v případě ženy dokonce ve vedlejším čase - viz řecký text) hovoří o podřízenosti těch, kdo už beztoho v tehdejší společnosti podřízeni byli. Jediné, v čem je "nový" a "jiný", je to, že se obrací na ty nadřazené, a jejich vědomí nadřazenosti koriguje, aniž by současně vyvolával v tehdejší společnosti nějaké revoluční změny. Ona dívka i ti, kdo jí dávali moudra, zapomněli, že pisatel mluví o vzájemné podřízenosti v intimních vztazích. Jestli ženy podřízené, muži milující, to už je trochu slovíčkaření. Podstatné je, že křesťanská zkušenost se projevuje i v osobním životě. Dokonce tak, že v křesťanské civilizaci se nakonec prosadilo zrušení otroctví a poddanství, rovnost mužů a žen, nakonec i korektní vztahy mezi vychovávanými a vychovateli. Ti, kdo prosazují podřízenost žen, jdou tedy proti duchu písma, i když se odvolávají na literu.

Nedorozumění působí právě ty zaujatosti vlastními problémy a otázkami, které chceme nad biblí řešit, aniž bychom se do ní napřed zaposlouchali a zeptali se, "o čem ty chceš hovořit?"

Dalším zdrojem nerozumění je domnělá věrnost bibli, věrnost Pravdě. Debatující ji často ztotožňují s tím, co si myslí, co sami učili, co se naučili od někoho dříve. Domnívají se, že je věrnost zavazuje k nekomunikativnosti, protože kdyby poslouchali nové, začali by dělat kompromisy. Avšak, jako čtenáři často bibli skutečně nenaslouchají a vkládají si do ní své výklady a tendence, neumějí naslouchat ani jeden druhému, a za to sociální sítě opravdu nemohou. Naopak, kdyby se to naučili, staly by se jim i sociální sítě požehnáním ke vzájemnému sdílení postřehů a zkušeností s Písmem svatým.
Scroll up

sobota 16. prosince 2017

Odborná práce s biblí

Každá slušná společnost má svého šamana: člověka, který žije mimo svoji komunitu v ústraní, ale když nastane složitý problém, když si ani náčelník neví rady, vyhledají ho, aby jim pomohl. Hraje významnou roli při důležitých rozhodnutích nebo ontogenetických procesech. Je to například on, kdo zasvěcuje mladíky do dospělosti - to jsou takové ty hlubinné věci, se kterými ani náčelník nemá co do činění. Šaman svým odloučeným životem budí dojem, že je ve spojení se supranaturálními silami, které mu otevírají vhled do jiných dimenzí existence, přesahující i běžné politické procesy.

Budu nyní mluvit z pozice euroamerické a křesťanské, protože v globálním pohledu bychom se ztratili. Křesťanství sice nevymýtilo, ale určitě dost zredukovalo pohanství, ačkoliv jeho zbytky různě po Evropě zůstaly, někdy i do křesťanské zbožnosti pronikly. A právě církev a její duchovní přijali onu šamanskou funkci - poustevníci, mniši a jeptišky, posléze i kněží a celý klérus přijali i jiný, poněkud nadpozemský způsob života, takže to oni budili dojem, že v případě nutnosti stačí jen hrábnout do nebes a podat vysvětlení všeho. Samozřejmě zjednodušuji, ale tak nějak to je. To však lidé přestali baštit, když se ukázaly vážné rozpory jak v organizaci samotné církve (dvoj a trojpapežství), v její morálce, ale i s novými přírodovědeckými poznatky a objevy. Od dob novověku vytlačuje z šamanské pozice náboženství věda. Věda by přitom měla vést k poznávání, ale v civilizaci, zvyklé na šamany, musí ten, kdo zabije šamana, zaujmout jeho místo. A tak vzniklo soupeření mezi náboženstvím a vědou, které je v jiných kulturách neznámé, o neomylnost. Euroamerický člověk očekává od vědy, že bude vědět, že bude prorokovat. Přejala tudíž věštecko-prorocko-šamanské funkce, ať se to jejím nositelům líbí, nebo ne. To není prosím nějaký můj objev, nebo tvrzení. To jsem si vypůjčil od Karla Raimunda Poppera, z jeho knihy Otevřená společnost a její nepřátelé. Funguje to dodnes. Například v jedné diskusi, v níž jistý zavilý atheista, stavějící humanismus proti křesťanství, odbyl námitku, že humanisté byli většinou křesťané, motivovaní biblí tím, že byli "kultivovaní vědou". Vědě tím zjevně přisuzoval jiné významy, než které jí přísluší, právě spíš náboženské. Zdá se, že s výjimkou jednotlivců naše společnost nedozrála do takového stádia, abychom nechali myšlení volný průběh bez toho, aby mu nějaká šamanská moc předem plánovala, kam má dojít. Nedozrála pro otevřený konec. Nyní těká, hledá ho tu tam, tu onde. Jednou v náboženství, pak ve vědě, dnes je v kursu hledání "alternativ", samoúčelného a soběstředného negování všeho, co je mainstreamové, systémové, racionální, ve prospěch iracionality, jako "alternativy".

Sama věda se totiž v šamanské funkci neosvědčila. Zaplatila však za ni krutou daň - také její kněží se museli stáhnout do ústraní, do svých studoven a laboratoří, a kutit tam své obřady, běžnému člověku nesrozumitelné. V 19. i v polovině 20. století bylo dokonce vědeckou módou halit se do tajemných a neprůhledných definic, existoval i vědecký jazyk s nezvyklou syntaxí. Ve vědě strašila romantická víra v génie. A génius, který svým myšlením předbíhá dobu, nemůže být srozumitelný, leda někomu kongeniálnímu, ale takových musí nutně být jen minimum. Je-li génius stereotypně nepochopený, co je to za vědce, kterému je rozumět?

Později se objevili "popularizátoři vědy", jejich kolegové je ale odsuzovali, jako by to byli nějací ruhači, znesvěcovatelé, svatokrádežníci. Populárně podaná věda nutně zjednodušuje, což pravověrné kolegy dráždí, podle své nátury se tomu buď smějí, nebo se nad tím rozčilují. Pochopitelně jen do doby, než si uvědomí, že na pochopení vědy širší společností v demokratickém státě je závislé její financování. I tak je "čistá" věda, konaná za větrem, a věda "špinavá", která se tahá do tisku a televize, dnes i na internet - věda pro blbečky. Za svou šamanskou roli zaplatili vědci "odtržením od reality". Když se ukázalo, že nejsou neomylní, vmetla jim to společnost, hledající "alternativitu," do tváře: už nejste našimi šamany. Od té doby slovo věda, vědec, dostalo pachuť podvodu, nějaké systémové lži, lobující o své pozice. Důkazem může být dětský časopis Čtyřlístek, v němž je sice hlavní postava základního příběhu vědec - Myšpulín, ale v 90. letech přichází seriál Rexík, v němž jsou dětem vědci představováni jako magoři, bojující proti realitě, aby si mohli uchovávat své pozice. Sám Alber Einstein v něm vystupuje jako neurotický truhlík, jehož theorie relativity nemá nic společného s hledáním pochopení skutečnosti, jen s jeho nervózní snahou proslavit se. Smysl výzkumu vesmíru je zpochybněn zcela: na co zkoumat jiné planety, když Země je prokazatelné nejzábavnější planetou ve vesmíru.

Momentálně bují "spiklenecké theorie" o vědě a vědcích, často i z reklamních důvodů: vědci, lékaři, tají různé babské recepty na uzdravení všeho možného, aby nepřišli o svůj mrzký zisk. Navíc od vědce očekávají lidé totéž, co od papeže: neomylnost. Vědci však zkoumají, vyvracejí, co už bylo jednou "vědecky dokázáno", jeden s druhým mají spory. Stoupenci tzv. kritické theorie vůbec odmítají uznat jako vědecké cokoliv, co nelze vyvrátit! Když se pak lidé, líní sami přemýšlet, schovávají za větu: "to už přece bylo dávno vědecky dokázáno," pocit zklamání z vědy se prohlubuje. Pak mají často sklon chovat se jako nevzdělaný pekař Matěj z komunistického dvojfilmu Pekařův císař - Císařův pekař, který radí vědcům, jak mají svoji vědu správně dělat. V tomto filmu režim, zaštiťující se údajně "vědeckým světovým názorem", dělal z vědců podvodníky, šarlatány a darmožrouty. A ne jen v něm. V lidech postkomunistických zemí to pořád straší. Lidé mají k vědcům rozporuplný vztah. Trocha úcty, avšak vážně je neberou. Ale jen hlupák nebere na vědomí odborníka, i když není neomylný a vševědoucí. Přesto: vědec, všechna čest, zvlášť, když občas nabídne důkaz pro něco, co si  stejně dávno myslím, ale jinak, vědci mudrují nad něčím, čemu tzv. "obyčejný člověk" nemůže rozumět, a proto to pro něj nemá žádný význam.

"Obyčejný člověk" se stal mírou všeho. Běda, jestli rozumíš tajemstvím vědy, protože pak už nejsi obyčejný, už nejsi jeden z nás. Ale obyčejný člověk je ve skutečnosti jen mentální konstrukt, protože nic takového neexistuje. A přece je dnes mírou všeho! To je v pozadí mnoha dnešních mentálních zmatků. Racionálně myslící lidé, vědci především, se proto raději stáhli do různých Ghett, nebo tam byli jednoduše vykázáni. Pokud z nich nevystrčí ani nos, nechá je jejich okolí v poklidu žít a bádat.

Biblickou vědu postihly stejné nehody, navíc dvojnásob, ne, trojnásob těžší! Biblická věda stojí svým způsobem proti nedůvěřivé hierarchii, nedůvěřivé nevěřící, zejména pak proti velmi nedůvěřivé věřící veřejnosti.

Nevěřící lidé mají pocit, že bible, jako veškerá náboženská věda, je nějaké tmářství. Co souvisí s biblí, nemůže být vědou. Biblickou vědu vnímají jako podvod, jako pokus indoktrinovat přes vědu, vpašovávat do vědy náboženství, ačkoliv euroamerický člověk tady vidí radikální antagonismy. Biblická věda se nevěřících buď netýká, nebo je rozčiluje a ohrožuje.

Oni "obyčejní věřící" pak mají strach, že biblická věda jim vpašovává do víry vědu, zatímco oni chtějí jen "pokorně věřit" bez hloubání a přemýšlení. Bible, nemá-li být odňata laikům (jak to stále opakuje jeden farář na Evangnetu), musí být srozumitelná  na jednoduché přečtení. Kdo řekne, že je k pochopení třeba dalších informací, prý zakazuje laikům bibli číst a vykládat, kompetenci k výkladu údajně podmiňuje minimálně universitním vzděláním, ne-li akademickými hodnostmi. Biblická věda tak ze sebe dělá papeže, zrazuje reformaci.

Hierarchie nemusí sledovat nutně nějaký zavrženíhodný cíl: svoji moc. Často jde jen o zaujatost organizačními problémy, hlavně problémem, jak lidi udržet v jednom stádci a "zachovat jim víru dobrou". Věda, potácející se mezi otázkami a odpověďmi, které budou v dalším kole podrobeny novým otázkám a pochybnostem, všechno komplikuje, křesťanskou obec znejišťuje, zneklidňuje. A tak je i pro ni vědecké bádání nepohodlné. Mimo to, duchovní rádi hrají roli odborníků. Ale skutečný odborník se sám ptá a zkoumá. Nepředkládá hotové odpovědi. Ale to, zdá se, odporuje praktickým potřebám vedení církve a sboru, které očekává od odborníků nikoliv problém, nýbrž definitivní, pro vždy platné řešení. To věda nabídnout nemůže. Pak se řekne: "no jo, věda. Včera tvrdila to, dnes tohle, kdo ví, co řekne příště? Držme se toho, co už máme."

Uvedu příklad banálního objevu, který mezi křesťany kromě několika zastydlých fundamentalistů asi nikoho nerozhází: stvoření světa. Kde kdo ví, že to nemohlo proběhnout před šesti tisíci lety, jak počítají biblické letopisy, ani ne v sedmi dnech, že náš svět má za sebou podstatně delší a komplikovanější historii. Jenomže nejde jen o to, že biblický mýtus zpochybnila empirická věda. Sama biblická věda přináší poznatky o biblické zprávě: například, že jsou minimálně dvě až tři vedle sebe, že předkládají dva těžko srovnatelné scénáře (Gn 1, 1 - 2, 3 (a možná už první dva verše představují samostatnou zprávu) × 2, 4-25), k tomu další drobné, roztroušené v jiných knihách, především v Žalmech. Biblická věda zná i literární tvorbu předního Orientu dávno před příchodem Izraelců do Palestiny. Jak se o vzniku světa uvažovalo, jakou funkci tyto příběhy měly (zpravidla v novoročním rituálu, který měl vše, co se v právě proběhnuvším roce nepovedlo, nasadit na správné koleje - tedy žádný výzkum historie, ale také žádná babská báchorka, jen jiný než očekávaný způsob komunikace). Biblická věda zkoumá funkce těchto příběhů a má pro své poznatky věcné, snadno verifikovatelné argumenty. Přesto tváří tvář jim se lidé ohrazují popíráním:

Nevěřící si řeknou: "no jo, vono vám to s tím stvořením selhalo, tak se snažíte tu neobhajitelnou báchorku zachraňovat údajnými významy ve druhém a třetím plánu, ale my víme, že když svět nebyl stvořen v sedmi dnech, je to celé hloupost".

Mnozí věřící zpozorní: je lhostejné, jak svět vznikl doopravdy. Důležité je být věrný a nedat se zviklat. Bibličtí vědci se ale chtějí líbit svým světským kolegům, proto opustili věrnost Pravdě, dělají ústupky, a nás svádějí od Krista a od věrnosti bibli. Ale "sola scriptura" a basta!

Hierarchie je pak rozmrzelá: "koho takovéhle blbosti zajímají. Lidi chtějí být šťastni, slyšet, že je má Bůh rád, bavit se. Tohle jim k ničemu nepomáhá, jen je to rozrušuje."

V době, kdy jsem jako kazatel začínal, se konaly kursy pro začínající kazatele. Jeden jinak vynikající farář, který i psal úvahy do novin a vždy to byl člověk, který měl co říct, nemluvil do větru, ale tehdy se navážel do fakultních "biblických archeologů", jak pohrdavě nazýval ty, kdo vrtají v literárních vrstvách a žánrech, navážel se zejména do profesora Biče a jeho příspěvku k výkladu (vskutku rád o tom mluvil, vhod i nevhod) Gn 2, 7 kde některé, zejména světové, překlady prach podávají, jako materiál, z něhož byl Adam vyroben, ale v originále je prach ve 4. pádě. Bič z toho vyvozoval, že prach je třeba chápat, jako kvalitu člověka, nikoliv materiál: člověk = prach. "Von nám vo tom vykládal, jako by to bylo to evangelium!" Bylo to naprosto nesmyslné, protože tento dílčí Bičův  oblíbený "objev" pochopitelně žádným "evangeliem" nebyl, to však neznamená, že by byl tento drobný příspěvek k porozumění danému místu nezajímavý. Ano, člověk, kdyby to neznal, do pekla nepřijde, ale o tom biblické bádání není.

Jedni však soudí, že bibli se musí věřit, jiní, že se má jen prožívat, rozhodně však ne nad ní bádat a přemýšlet. Věda totiž zahrnuje kritické methody, a kdo jsme my, abychom bibli kritizovali?

Biblická věda trpí pochopitelně neduhy, jako vědy jiné. Také zde se někteří "odborníci" honí jen za slávou, granty, fakultní systém je nutí místo témat sledovat publikační a citační indexy. Ale to skutečná věda není. A i laik pozná, za kterou prací je upřímné kladení otázek a hledání odpovědí. To je totiž to, co vědu, i tu biblickou, vědou dělá.

Ve skutečné biblické vědě jde o porozumění tomuto specifickému textu. Biblická věda částečně využívá nástrojů běžné literární kritiky, ovšem s přihlédnutím ke specifickému charakteru této knihy, jako náboženskému, normotvornému textu uvnitř křesťanského (starozákonní i židovského) prostředí. Musí samozřejmě vycházet z určitých předpokladů a názoru na tento text - především, že je lidskými prostředky zkoumatelný. Jinak řečeno, nemůže k bibli přistupovat, jako k magickému textu. Musí ji odkouzlit. To je pro mnohé samozřejmě problém. Zejména do evangelických duší zanesl v 16. století zmatek Robert Bellarius, když tvrdil, že bibličtí autoři byli "jen psacím perem v božích rukou". Čelil tím jak katolickému magisteriu, tak evangelickým blouznivcům. A ano, z potřeby pevné normy, kterou necloumají na jedné straně mocenské ambice náboženských institucí, blouzniveckých nálad na straně druhé, vzniklo jak na straně židovské, tak i křesťanské, "Svaté Písmo", normativní text. Avšak kdokoliv jej opravdu četl, těžko mu přisoudí nadpřirozený původ. Naopak, o dobovou, kulturní, literární i osobnostní podmíněnost a další vlivy zakopává čtenář na každém kroku. Nejde o to, že laik by nemohl bibli vykládat, jak stále na Evangnetu onen farář podsouvá, ale četba bez znalosti širších souvislostí je vždy ošidná. Moudrý a poučený čtenář si naopak hledí další informace pořídit. Mě například to, že jsem se do bible začetl, dovedlo až ke studiu bohosloví.

Biblická věda se musí těmito věcmi prokousat: používá nejrůznější nástroje, komunikuje s jinými vědami - od filosofie přes archeologii a historii až po literární vědu, a jejich poznatky a methody porovnává a aplikuje na  tento jedinečným způsobem funkční text. Ten, proto, aby měl význam a autoritu, nutně kouzelný být nemusí. Bohužel, mnoho i vzdělaných křesťanů to stále nedokázalo vstřebat. Proto je pro ně kritické zkoumání bible stále totožné s jejím znevažováním.

Biblická věda však bibli pojímá komplexně, jako produkt velmi složitého procesu, v němž roli nehrají jen autor a čtenář, nýbrž celé dějiny psaní, sbírání, redigování, tradování ... a hlavně její funkcionalita - vzniká z víry a pro víru. Víru, ale ne slepou. Kdo věří, měl by to vzít vážně, a odborné postřehy hned neodbývat, jako údajné odvysvětlování.

Rozumu užívající člověk (a proč by ho neužíval, když mu ho sám Pán Bůh dal?) musí brzy rozpoznat, že autor, autoři, možná ještě lépe: redaktoři a kanonizátoři tohoto textu žili v jiné době, v jiném světě (reálném i představovém), že z toho vyplývá i jejich způsob vyjadřování, ale také hledání odpovědí na otázky, které si dnes lidé nekladou, ani klást nemohou. Pokud v nich nacházíme odpovědi na ty své, děje se to často za cenu, že jim je tam sami podstrkujeme. Byli dětmi své doby a kultury, a to bychom měli, zejména, pokud mluvíme o starém zákoně, mluvit v množném čísle!

Například, mnoho lidí se v morálce ohání Desaterem. Ale tento text se obrací výhradně na dospělého muže, sedláka a otrokáře.

Ale i dnešní čtenář, laik, duchovní nebo badatel, jsou dětmi své doby: přistupují k bibli s určitými očekáváními a otázkami, z představami, jak se píše, psalo, nebo jak by se mělo psát, ale ono je všechno jinak. Staletí vykládání bible sice udržela povědomí o mnohém, takže i moderní městský člověk nakonec pochopí logiku nomádského pastevce ovcí a koz, ale také je zatížila mnoha cizími významy, takže moderní čtenář může mít pocit, že rozumí, ačkoliv to vůbec není pravda.

Slovo kritika v sousloví biblická kritika znamená rozlišování. Bůh také v Gn tvoří tím, že kritickou cestou: pojmenováváním a oddělováním, vnáší do chaosu řád. Také vědec, který vstoupí do biblického světa, si musí podle určitých principů dělat ve svém chápání bible řád: oddělovat, co je obhajitelné, co skutečně z bible vychází a co už si tam dal sám, nebo dali jiní. Právě proto, že pak bortí mnohé falešně zažité představy, mohou mnozí dostat pocit onoho odvysvětlování.

Biblická kritika je ve skutečnosti pokornější, než ono laické, spíš bych ale řekl diletantské, všeználkovství. Odborník je kritický především sám k sobě a svému pochopení bible. Vždy, když dojde k nějakému porozumění, musí si vzápětí položit otázku: "skutečně jsem to pochopil správně?" Proto se methody biblického zkoumání stále vyvíjejí a prohlubují, diletantismus naopak krní, protože chce rozumět tak, jak tomu rozuměl přece vždycky. Methodika biblické kritiky hledá pevné body, na nich je možné své závěry ověřovat a objektivizovat - osvobodit od všech subjektivních porozumění a předporozumění.

Nedůvěra a odpor k biblické vědě není tudíž vůbec projevem zdravé víry. Laik pochopitelně může číst bibli, dokonce i vykládat, ale moudrý laik nebude mít problém poradit se s tím, kdo se jejím výkladem zabývá profesionálně, dokonce vzniká pro laiky i dost pomůcek k výkladu bible. Bylo by naopak velmi pošetilé myslet si, že to zvládnu všechno sám.

Odbornost není totožná s absolvováním škol. Je to míra a preciznost zájmu, s nímž k bibli přistupujeme. Logická potřeba odborné pomoci rozhodně není proti tomu, aby i laik se zabýval biblí.

<- předchází úvaha na téma Laická práce s biblí a následuje synthésa obou ->

pátek 24. listopadu 2017

#MeToo - blind

Rozjela se kampaň "#MeToo". Jsem z ní opravdu poněkud rozpačitý. Obtěžování žen tu bylo vždy. Tím nechci říct, že to není problém. Ale není to problém, na který by se muselo upozorňovat, protože prý o něm nikdo neví, bagatelizuje se, je tolerován ... Jistě, že jsou tu muži, kteří považují ženy za objekt pro "své potěšení". Titíž ovšem zpravidla považují všechny lidi bez ohledu na pohlaví za nástroj k uspokojení svých potřeb a tužeb. Rádi dokazují, že "pány jsou tady oni". Je to komplexní jev. A mimochodem, takové ženy existují rovněž. Jsou ženy, které musejí všichni, ne jen muži a ne jen sexuálně, uspokojovat. Na druhou stranu by se dalo říct, že muži i ženy by si měli být vzájemně, recipročně "pro potěšení", raději než pro zlost, jen jisté formy, obzvláště důvěrné, by měly být vyhrazeny do exkluzivních, oboustranně příjemných vztahů. Avšak kampaně, jako tato, mívají často za následek "hony na čarodějnice" pro vyložené hlouposti: ano, někteří úchyláci ženy osahávají, mají hloupé narážky, plácají po zadku, ale když se najednou začne dělat problém i z toho, že někdo hvízdl, či dokonce na ženu zamrkal, už to začíná smrdět hysterií. Potom bychom tu měli to, co si v USA snad už odbyli v 80. letech, kdy mohl muž dostat od ženy pohlavek i za to, že jí pustil do dveří napřed, přidržel dveře, nebo nabídl pomoc do kabátu, tedy za galantnosti, které jindy ženy od mužů marně očekávají.

Když například novinářka Markéta Kutilová popisuje případy, kdy jí někdo při předjíždění na kole uchopil za prs, nějaký muž před ní masturboval, nebo si její šéf v autě při společné jízdě obnažil pohlaví, mluví o tom ve smyslu, jako že by se mělo "mužům něco změnit v hlavě", nebo že naše "společnost není v pohodě". Která společnost ale kdy byla v pohodě? V naší společnosti, a ne jen v ní, se vraždí, krade korumpuje a td. Hlavně to, co popisuje, nedělají muži, nýbrž konkrétní pánové, které by každý považoval za úchyláky. Možná i proto podobným svědectvím nemohou lidé uvěřit, protože to není normální jednání. Je úchylné, a tomu se vždy věří těžko, i když postižený ví své. Rovněž komentáře, které dostává na svůj web, nejsou komentáři "mužů", nýbrž zase jen těch, kdo se cítí dotčeni, tedy těch výjimečných mužů - úchylů. Dělat z toho problém "mužů" nebo "společnosti" je úchylné neméně. Je pochopitelné, že se tím cítila dotčena, ale svalováním viny na všechny muže a celou společnost se to rozhodně nevylepší. Spíš vzniká nová nespravedlnost.

Jsou lidé, kteří ve společnosti prožívají opravdové problémy. Ne jen, že o nich někdo hloupě mluví, nebo se na ně nevhodně zatváří. A je takových skupinových problémů určitě víc, než o kterém chci hovořit. Ale budu hovořit o tom, co důvěrně znám a prožívám prakticky každý den, kdy s manželkou vyjdeme do obchodu či jednoduše na veřejnost. Budu-li o tom hovořit, nečekám, že někdo zaslzí, že se rozohní a rozpoutá nějakou kampaň, že bude obviňovat společnost, Čechy a podobně. Raději bych, aby se lidé lépe kolem sebe dívali a přemýšleli, co dělají. Samozřejmě prožíváme i mnoho dobrého, setkání s fantastickými lidmi.

Budu mluvit o tom, co ve společnosti prožívají postižení lidé, především nevidomí. Posuďte samy, dámy, zda je nějaké písknutí, mrknutí či pohled možná (a možná také ne) do výstřihu takovým utrpením?

V našem páru jsem já ten zdravý a vidící, proto mohu reakce okolí na svoji manželku sledovat a komentovat. Manželka je jimi hlavně deptána.

Musím říct, že od devadesátých let, kdy jsme se vzali, se toho dost změnilo. Pamatuji doby, kdy se manželka na něco zeptala třímajíc bílou hůl prodavačky, která jí dosekla: "se podívejte, né". Když jí řekla, že nevidí, vztekla se: "no přece tady, za mnou!" Také jsme měli vždy v obchodech za sebou ocas: stále nás někdo hlídal, jestli nekrademe. Dokonce v jedné samoobsluze prodavačka, která nás hlídala, pokaždé vše, co manželka vzala do ruky, jí okamžitě vyškubla a vrátila do police, takže jsme raději odešli. To už se nestává, alespoň ne na Náchodsku, kde si na nás už asi zvykli. Když jsem v jednom obchodě nedávno četl v lahůdkách manželce ceny salámů a nějaká prodavačka na nás vyletěla, jestli jako monitorujeme ceny pro konkurenci, byl jsem tím po těch letech dost zaskočen. Přece život nevidomého není jednoduchý ani dnes, i když to dramatizovat nemíním.

Postižený (ale i třeba starý) člověk především překáží. Tak to je a nic se s tím nenadělá. Řeklo by se, že člověk se standardním IQ, dospělý a střízlivý, by to měl pochopit. Ale běžná zkušenost je taková, že lidé důsledky absence zraku stále nedomýšlejí. A hlupákovi nepomůže ani vysoká škola, jenže pak by tu muselo být těch hlupáků požehnaně.

Před čtvrt stoletím jsme byli šťastní, když jsme čekali naši prvorozenou. Když však manželka přišla na gynekologii na prohlídku, zdrtila jí sestřička slovy: "aha, a vy nevidíte, tak to bude na přerušení, že?" Manželku to dojalo k slzám. Paní doktorce to pak sestra ohlásila slovy: "těhotná, a prý je to chtěné. No to je zase hvězda, co?" Paní doktorka jí tedy za to vypucovala, to zase ano. Ale i lékaři o postižených často hovoří, jako o věci, jako by to nebyli lidé. Když manželku doprovázím, mívají sklon mluvit se mnou místo s ní. Schválně se někdy koukám jinam a nereaguji na ně. Ať se učí mluvit s pacientkou, ne s doprovodem.

Se zdravotnictvím souvisí jistě nejšílenější atak, který jsme zakusili roku 2004 na příjmu na chirurgii královéhradecké nemocnice, když šla manželka na operaci žlučníku. Jakýsi pečovatel tam tehdy vezl pacientku na vozíku, a místo do volného koridoru sní ve zřejmé snaze ji i sebe trochu pobavit najel do fronty pacientů u příjmu. Manželka pochopitelně neviděla, co se děje, když jsem ji pak strhnul stranou, byla z toho zmatená. Toho kreténa jsem na místě seřval, že do mé ženy málem najel, ten vůl ale odsekl: "snad neni slepá, né?" Asi jsem si měl jít na něj okamžitě stěžovat, už kvůli dalším pacientům, ale také jsem se bál dělat tam nějaké vlny, když jim tam nyní ženu nechám, a na nich bude záviset její přežití. Dobrý pocit jsem z toho neměl. Ani z toho, že jsem z čekajících a uskakujících ve frontě byl jediný, kdo se proti tomu ohradil. Přece nebudu tvrdit, že je divná celá společnost, když něco podobného toleruje. Ale divné to je. Správně by mu měli všichni na místě nařezat.

Lidé ale například nechápou, proč mají nevidomým uvolnit místo v dopravních prostředcích, když mají nožičky v pořádku. Tedy zamyslete se: když člověk vidí ví, čeho se chytit, co očekávat, kam ustupovat. Zkuste si to, jet se zavázanýma očima třeba v metru ve stoje. Snad pochopíte.

Stejné je to s tím, že se u lidí se zrakem počítá. Proto se někteří lidé pohybují i po ulici s očekáváním, že se jim vyhnou ti druzí. Nevidomý se Vám ale neuhne, ani, když na to máte právo, nebo na něj vrháte zlobné pohledy. Kupříkladu jednou jela manželka s naší známou do pražské Ikey na Černém Mostě. Ta známá neměla moc zkušeností, na co vše dát pozor. A tak se stalo, že v nějaké tlačenici předrandila manželce jakási mamina kočárkem přes nohy, a ještě jí na ně dupla. Teprve potom si všimla bílé hole a omluvila se. Ale ta agresivita s tím kočárkem byla výmluvná. Patrně čekala, že se manželka uhne, a když nic, dopálila se. Že to, že nereaguje, může mít nějaký důvod, že se měla ozvat, a pokud možno z kraje slušně a ne hned naštvaně, to jí nějak nenapadlo.

Do konfliktu se mohou dostat i různá postižení. Když chodila manželka pro našeho synka do první třídy, měla naučenou cestu. Problém nevidomého je, že si ji opravdu musí zapamatovat. My si cestu nepamatujeme. Hledáme ji očima. Když někde někomu překážíme, vidíme, kam uhnout a kudy pokračovat. Ale nevidomý neví kam uhnout. Když ho pak někdo odstrčí, neurvale nebo něžně, nemusí už opět najít svůj orientační bod. Manželka šla po chodníku, holí oklepávala obrubníky, když v tom se za ní ozvala zoufalá, naštvaná paní na vozíku: "no vona se neuhne no to je strašný!" Ale nebyl to žádný naschvál. Nevidomý se prostě uhnout nemůže. Neví kam, a mohl by se ztratit.

Také na ulici to bývá složité. Agresi řidičů při přecházení jsme zažili rovněž několikrát (prosím, jen některých řidičů; ne řidičstva celého - vždyť sám také řídím). Nejhorší to bylo asi tehdy, když se manželka při procházce se psem komusi otřela o zrcátko, ještě ke všemu nesprávně zaparkovaného auta na chodníku se zákazem zastavení. Řidič na ní vyletěl a seřval jí tak, že jen díky tomu, že to bylo už u vchodu do domu, mohla manželka zaběhnout domů, ale zle jí z toho bylo ještě večer. Ostatně auta, bezohledně zaparkovaná na chodnících a u zdí domů, které nevidomým slouží jako vodící linie, to je také těžký problém. Takoví řidiči by skutečně zasloužili jít sami ke zdi.

Mimořádné projevy agresivity vyvolávají obchody, zvláště, jsou-li v nich lidé vyzbrojeni takovou zbraní, jako je nákupní košík. Dokonce v Německu, když jsem prohlížel regály, tudíž poodešel od manželky a hlásil jí, co a za jakou cenu tam mají, najednou jsem koutkem oka zmerčil prodavačku, která se s řadou košíků řítila přímo na ni v očekávání, že manželka uhne. I tehdy u toho byla bílá hůl. Rychle jsem paní vběhl do cesty a zarazil to. Trochu si nabila, ale raději ona, než aby zasáhla manželku. Ostatně nevidomý by v takové situaci nevěděl, kam uskočit, čeho se chytit, jak se chránit. Zranil by se víc, než kdybyste takhle drcli do vidomého.

Neskutečným problémem jsou palety se zbožím, vystavené v hypermarketech místo ve skladu, i když se z nich zboží nevykládá. Někdy i tarasí přístup ke zboží v regálech. Je mnoho theorií, proč to dělají. Jestli skutečně proto, aby lidé obchodem jen neproběhli, ale museli se u regálů zdržet a pokochat, je to dost pitomý nápad. Lidi to spíš naštve. Zužuje to koridory, lidé propadají panice. Teď tam přijde nevidomý, který má dost problém se zbožím se seznámit. Není to naschvál, prostě to jinak nejde. Musíte si uvědomit, že se zbožím se musí seznámit tam, kde je. Na dálku jej obhlédnout nemůže. Nemůže si ani nikam odstavit vozík, protože by ho nenašel. Navíc by mu ho spolehlivě někdo odvezl, protože i tam by překážel. Není to lepší ani s průvodcem, který musí hlídat spoustu věcí, a tedy ani vozíku nemůže věnovat větší pozornost.

Jednou jsme v Kauflandu zůstali takhle u zeleniny v prostoru zúženém paletou. Čtu manželce, co a za kolik tam je, když tu náhle začala řvát bolestí. Ohlédnu se, a dědek za ní, když mu překážela, do ní začal třískat košíkem. Musel jsem mu honem vysvětlit nevýhody předčasných pohřbů. Pak dal pokoj. Avšak staří lidé, často rovněž se zrakem silně omezeným, bývají obětí agresivity mnohých. Na Facebooku dokonce existuje skupina lidí, kteří se nenávistně vyjadřují o důchodcích v Kauflandu.

Vadit ale můžete i tehdy, když nepřekážíte. Tak například ve skoro prázdném náchodském Lidlu jsem jednou manželce četl, co mají z hovězího v mrazáku. Všude kolem volno, když v tom se na nás řítí baba s košíkem. Jen tak tak jsem manželku strhnul z cesty. Na můj dotaz, jestli se madam nezbláznila, mi odsekla: "stojíte tam moc dlouho". Mimochodem, sama tam na hovězí nešla. Zřejmě nechtěla být kanibalkou. Neméně ale nepřijemné je, když vás lidé neustále odstrkují. Manželka se mě drží za ruku. Stojíme u regálu a já jí říkám, co tam je, když v tom jí ode mě někdo odstrčí, a protože se mě pevně chytne, nahne se do regálu přes ní. Slušný člověk něco takového neudělá.

Jindy se nám derou pod nohy. Lidi si myslí, že můžeme přece uhnout. Ano, o jedno uhnutí by nebylo. Jenomže chce to jeden, druhý třetí ... Nevidomý je permanentně dezorientován. Zkuste si to, zavázat si oči, a nechat sebou stále cloumat sem tam, a ještě se soustředit na nákupy. Lepší je počkat, nechat ho, až si to vybaví, ale lidem to nedochází.

Velmi často se mi stává, že najisto ukládám zboží do košíku, a ejhle, košík mi někam jede. I když se snažíme nepřekážet, někomu vždycky vadíme. Nevím, ale já bych si nikomu netroufnul odvážet jeho košík. Leda s jeho svolením, protože nevím, proč ho má tam, kde ho má. Když odvezete košík nevidomému, už ho nenajde. Když si košík někde necháme stát, i tam buď překáží, ale už se nám dokonce stalo, že nám ho odvezl personál v domnění, že to tam někdo nechal. Tak jsme jednou stáli u mrazáků se salámy v Lidlu ve Vimperku, když nám najednou odjížděl košík. Rychle jsem ho čapnul. Pán, kterému překážel, se čertil a moralizoval. Nevšímali jsme si ho, což ho rozpálilo ještě víc. Nevím. Když někde stojí lidé u regálu, tak počkám, nederu se tam. To považuji za normální. Ale nám, když jsme u regálů, třeba přitroublá holčina najednou vlítne pod nohy, z pravidla to vezmou vždy z manželčiny strany, takže nemohu hned reagovat. Manželka pochopitelně neví, co se to děje, ale dotyčná se domnívá, že je to nedostatek dobré vůle. Jedna takové se nás přiblble otázala: "mohli byste mě pustit vzít si jen housku? Je to problém?" Na mé: "je," se pak zatvářila ještě debilněji.

Kapitolou samou o sobě je návštěva muzeí, galerií a podobně. Někde jsou na to připraveni speciálními programy, z poslední doby musím pochválit zámek v Děčíně, ale i paní hraběnka v Častolovicích a další. Jinde alespoň povolí nevidomému si proti obecně platným pravidlům na exponáty sáhnout. To však potom slyšíme: "a jak to, že vona na to sahá a my nemůžeme?" Od dospělých lidí, kterým ale morální inteligence zmrzla v rané pubertě! V Kašperku mají zajímavé muzeum hraček a loutkových divadel. Pochopitelně, že si tam nesmí každý na exponáty sahat, vždyť co by z nich pak zbylo? Nevidomých tam ale zase tolik nepřijde, aby to moc omuchlali. Zdvořile jsme se dovolili, a bylo nám samozřejmě svoleno sáhnout si. Lidé se nad tím také nepozastavovali, když viděli bílou hůl. Pak ale přišla rodinka se dvěma dětmi a retardovaným tatínkem. Dítka měl sice na opačné straně výstavní plochy a chovala se slušně, přesto na ně stále řval: "děti, na nic nesahat, to se tady nesmí." Divné bylo, že to neříkal přímo jim, ale neustále kroužil kolem nás a očima po nás ze silně nasraného ksichtu pošmidrával.

Jo dámy, že na Vás mají někdy sexuální narážky, že musíte poslouchat nejapné hlášky? Víte kolikrát nevidomý zaslechne, jaká je to hrůza, a že by pro něj určitě bylo lepší, kdyby se nenarodil? Na neteřině svatbě seděla naproti nám žena z ženichova příbuzenstva, která se se svojí sousedkou naprosto neomaleně a nahlas bavila o tom, že: "já kdybych neviděla, tak spáchám sebevraždu". Nevidomý člověk bývá málokdy i hluchý, proto musí často vyslechnout úvahy lidí okolo, zda lidé, jako on, nezatěžují příliš sociální systém a zda má jejich život nějaký smysl či význam. "Proč nesedí doma na prdeli, když nevidí, a motá se tu?" rozčilují se. I úředníci na Úřadu práce se diví: "a proč chcete práci, když máte důchod? Vždyť není dost práce pro zdravý?" Co je proti tomu nějaký oplzlý vtípek?

Býval jsem farářem Českobratrské církve evangelické. I chování této církve vůči mé ženě byl důvod, proč jsem se s církví rozešel. O to hůř, že zde právem očekáváte víc porozumění. Ale leccos bylo možné vyčíst i z toho, že mě například kolegové řešili, jestli nejsem "nějakej divnej," že jsem si manželku vzal. Manželka jednoho faráře jí to dokonce do očí řekla, že musím být "jinej". Ačkoliv invalidní důchod nedosahuje úrovně minimální mzdy, kolegové měli stále pocit, že si nezaslouženě žijeme jako prasata v žitě a jejich ženám leželo v žaludku, že ony při mateřské mzdu nedostávají, ale moje žena důchod i mateřskou ano. Manželčino nevidění dokonce ohrozilo i moji pozici ve farářské profesi. Usiloval jsem například o místo v jednom sboru na Vysočině. Bohužel tam byl při pohovoru se staršími i bývalý, penzionovaný farář s chotí. Fara i modlitebna jsou ve vile, propojené dřevěným schodištěm. Řešili jsme mojí případnou práci u nich, ale paní farářová nám neustále skákala do řeči s tím, "a jak bude vaše paní drbat ty schody, když na to neuvidí." Jako by tam ji chtěli za uklízečku, a ne mě za faráře. Možná Vás to překvapí, ale doma máme i přesto, že manželka nevidí, uklizeno. Bylo jasné, že mi tam pšenka nepokvete. Postupně mě z různých důvodů odmítli na všech sborech kandidovat, někdy i bez udání důvodu. Nikdy ovšem pro to, že by něco špatného bylo na mě. Od známých jsme se pak alespoň ze tří sborů dozvěděli, že nevidomou paní farářovou na sboru tam nechtěli. Na jednom prý měli pětiletý plán, jak jejich sbor bude expandovat, a nevidomá paní farářová by jim prý lidi odpuzovala. Tak to je velmi zbožné, že? :-)

Židovské Hagády znají příběhy o tom, jak zlé je, když se snoubí zbožnost s hloupostí. Mezi křesťany je však rozšířená pověra, že se rozum nemá do víry plést. Když jsme měli před svatbou, zúčastnili jsme se jedné křesťanské akce v dalekém městě, místní si nás po ní rozebrali na nocleh. Nás bohužel vyfasovala rodina jistě hodných, ale příšerně hloupých lidí. Je pochopitelné, že v cizím prostředí musí mít nevidomý po ruce svého průvodce, ale sexem posedlí pobožnůstkáři to nepochopí. Ještě ke všemu byl pán domu amatérským architektem, takže na záchod se u nich chodilo velmi komplikovaně špajzem s vytrčenými policemi. Nemilosrdně nás rozdělili do vzdálených pokojů, protože oni nechtějí, aby si jejich dcery myslely, že nesezdaní muž a žena mohou spát ve společném pokoji. A tak týrali moji budoucí choť tím, že si celou noc ani na záchod dojít nemohla. Škoda, že tam pro ně neměli dva homosexuály. Lepší už byla jedna evangelická farářka, u které jsme za podobných okolností nocovali dříve. Ta se omezila jen na slovní vyjádření nesouhlasu, aby Bůh věděl, že ona na našem hříchu nemá podíl, a nechala nás být.

Někdy jsou postižení lidé, nevidomí především, obětí ne zlých úmyslů, ale právě těch nejlepších ze svého okolí. Lidé, kteří by rádi pomohli, zapomínají, že než někomu pomohou, měli by se napřed zeptat, zda tu pomoc člověk potřebuje a jakou? Když pomoc odmítnete, urážejí se, nebo jí vnutí i proti vaší vůli. A nebo se vás prostě neptají. Mnohý nevidomý zažije, že zůstane někde stát, aniž by mu někdo pomohl. Stejně tak časté ale je, že ho najednou někdo drapne a někam vede. Ale jsou i horší situace. Manželka nedávno byla na jedné recepci. I když nevidí, žije normálně, normálně se o sebe postará, takže ani s jídlem nemá a nikdy neměla žádné potíže. Když dostali řízek a chystala se do něj pustit, paní naproti najednou zvolala: "nakrájejte jí to tam někdo". Už to "jí", které jakoby zpředmětňuje, zbavuje subjektivity, ale vůbec to vyvolává dojem snad nějaké nesvéprávnosti. Samozřejmě se pak takový člověk propadá hanbou, ačkoliv sám hanebného nic neprovedl, a ještě se na onu paní vlastně ani nesmí zlobit, vždyť "to myslela dobře". Znovu říkám, komukoliv chceme pomáhat, měli bychom se domluvit napřed s ním, jednat vůči němu a zjišťovat, co je a zda vůbec něco potřeba. A také diskrétně, ne na plný ceres!

Tak dámy, Vy chcete žít ve společnosti, kde se nemusíte bát obtěžování? Kdo by nechtěl, ale nežijeme ani ve společnosti, kde můžete klidně poslat děti na ulici s důvěrou, že to do nich nějaký debilní zfetovaný řidič nenapálí. Také bych rád, aby moje žena chodila do města, kde se k ní budou všichni slušně chovat, kde jí nikdo nebude nadávat, hlídat jí, aby nekradla atd. Ale nejde to. Jsme vždy rádi, když se živí a zdraví vrátíme.

Když přemýšlím, jak by se měli lidé k nevidomým chovat, docházím k závěru, že jednoduše slušně: tak, jak by se měli chovat i k sobě navzájem. Pak by možná nebylo ani tolik hypermarketových rvaček u regálů. Prostě ohleduplně, pak by ohleduplnější byla i celá společnost. Víc vnímavá pro druhé. Ale asi bych chtěl nebe na zemi.

Co dámy? Raději to hvízdnutí, ne?